Johnyho Blog: listopadu 2007

Předpověď počasí byla na následující 4 dny výborná a tak jsem se rozhodl vypustit poslední dva dny v týdnu školu a vydat se do přírody. Po domluvě s Vlaďkou jsme se rozhodli pro Greenstone track, který začíná kousek od Glenorchy.

Ve středu odpoledne mne Vlaďka po třetí hodině vyzvedla doma a cestou jsem si ještě koupil impregnaci na boty a repelent proti Muchničkám. Po 40 minutách cesty jsme dorazili do Glenorchy a protože Vlaďka měla ještě nějakou rozdělanou práci, půjčila mi rybářský prut, abych zahnal nudu a měl co dělat. Den předtím jsem si koupil rybářský lístek, takže odteď mohu chytat ryby na celém jižním ostrově. A to za cenu pouhých 96 NZD :-) na celý rok. Šel jsem tedy asi kilometr proti proudu řeky Dart až jsem si našel hezké místečko v její deltě. Bylo to poprvé, co jsem držel v ruce muškařský prut a podle toho to taky vypadalo. Chytání vypadá podobně jako švihání bičem a byl sem hodně rád, že jsem nechytil sám sebe :-). Po několika minutách jsem zjistil, že na konci vlasce není muška a podle tvaru vlasce na konci usoudil, že se vlasec rozvázal :-(. Začal jsem tedy mušku hledat a po 20 minutách ji opravdu našel. Poté jsem se snažil znovu mušku navázat, ale stalo se to samé. Tentokrát jsem už mušku nenašel a tak jsem se vrátil zpět do Glenorchy. Stejně už se začalo stmívat. Každopádně muškaření není žádný med. Poté jsme si ještě zašli do hospody na pifko a kolem 11té hodiny šli spát.

Ráno jsme se probudili kolem půl sedmé, nasnídali a vyrazili na cestu. Abychom se dostali k začátku treku, museli jsme urazit nějakých 40 km napříč deltou řek Rees a Dart. V půl deváté jsme konečně dorazili do Elfin`s Bay, kde začíná Greenstone a Caples track. Původní plán byl takový, že půjdeme Greenstone a vrátíme se přes Caples. Další varianta byla, že půjdeme Greenstone, ale já se vrátím přes Routeburn track (ten je ale momentálně stále zavřený, kvůli nebezpečí lavin). Poslední variantou byl Greenstone s tím, že já budu pokračovat dál do Milford Soundu a Vlaďka se vrátí zpět přes Caples track. Nakonec jsem zvolil variantu číslo 3, neboť by byla škoda nevyužít tak krásné počasí. Cesta utíkala rychle, neboť Vlaďka nasadila celkem smrtící tempo a tak jsme po třech hodinách došli na Greenstone Hut. Tady jsme se naobědvali, poseděli na sluníčku, užívali si ticha a krásné přírody. Po dvou hodinách jsme opět vyrazili a kolem řeky Greenstone pokračovali na chatu McKellar, kde jsme měli přespat. Tam jsme dorazili po 6 ti hodinách vyčerpávající chůze. Já měl navíc na obou nohách puchejře, neboť jsem si pár dní předtím koupil nové gore-texové botky, které nebyly ještě prošláplé. Tou dobou jsme již v nohách měli 30 km a byli opravdu vyčerpaní. I labrador Žak toho měl plné zuby :-). Normálně je na Novém Zélandu zakázán vstup psům na treky, ale protože je Žak cvičen na vyhledávání lidí v lavinách a bushi, má jako jeden z mála toto privilegium. Na chatě bylo několik turistů a mnoho muchniček. Než jsem si stačil ubalit cigaretu, měl jsem jich kolem sebe desítky. Naštěstí kouř s cigarety funguje perfektně jako repelent. Po cigaretce jsme si udělali čajík a večeři. Kolem desáté večer šli všichni spát, a jelikož je v chatě pouze jedna velká místnost včetně postelí, musel jsem jít spát také. Vlaďka spala v ubikaci pro personál DOCu, neboť měla psa, a ten do chaty s turisty nesmí.

Ráno jsme se nasnídali, a protože Vlaďka pospíchala, aby se stihla vrátit do Glenorchy, rozloučili jsme se a já si v klidu ještě dosnídal a zabalil. Jako poslední jsem vyrazil z chaty a nabral kurz Lake Howden Hut. To je chata, u které začíná světoznámý Routeburn track a kolem které jsem musel projít, abych se dostal do Divide, což je místo na Milfordské silnici. Po několika kilometrech jsem se dostal k jezeru McKellar, nad kterým se tyčily krásně zasněžené vrcholky hor. Cesta sledovala břeh jezera a les vypadal jako opravdový prales. Tedy on to prales je. Stromy jsou porostlé mechem a všude jsou zelené a červené kapradiny. Vypadá to opravdu báječně. Asi po dvou hodinách jsem dorazil na Howdenovu chatu, kde jsem poprvé použil repelent proti muchničkám, neboť cigarety už přestali zabírat. Snědl jsem energetickou tyčinku, udělal pár povinných fotek a pokračoval dál v pochodu. Přešel jsem přes hřebínek Livingstone Mountains a dostal se do Divide, kde jsem si konečně mohl sundat návleky a chvilku si odpočinout. Cestou dolů jsem potkal několik desítek turistů, kteří šli pravděpodobně na vyhlídku Key Summit, kterou jsem z časových důvodů musel vynechat. V Divide jsem začal stopovat a hned první auto (karavan) mi zastavilo. Byl v něm mladý pár z Německa. Prohodili jsme pár frází a já si vzadu v karavanu započal užívat nádherných pohledů na údolí, kterým jsme projížděli cestou k Milford Soundu. To byla skvostná jízda. Po asi 45 minutách jsme dorazili do Milfordu, rozloučili se a já si zašel do blízké kanceláře koupit lístky na vyhlídkovou plavbu po Milfordu. Bylo za 10 minut dvě a slečna mě ujišťovala, že to v pohodě stihnu, že je přístav kousek. OK. Koupil jsem si lístek na druhou hodinu a rychlým krokem se vydal do přístavu. Došel jsem tam jen tak tak a slečna u přepážky musela volat kapitánovi, aby na mě počkali. Nakonec vše dobře dopadlo a já jako poslední nastoupil na středně velkou vyhlídkovou loď, na které bylo asi jen 10 lidí. Jen co jsem se usadil na horní palubě, přišla za mnou jedna Korejka, která tam dělala „námořníka“. Tak jsme se chvilku bavili, a když jsem řekl, že jsem z Čech, tak z ní vypadlo, že její šéfová na lodi je Češka. Pavlína byla ze Šumperka a na lodi dělá již rok a půl. Tak jsme se bavili různě o cestování, jak se dostala k tak dobré práci, kolik vydělává, jak dlouho tam chce ještě být atd. Také mi dávala soukromý výklad o Milfordu, za což jsem byl rád, neboť výkladu v angličtině jsem moc nerozuměl, protože foukal velice silný vítr. Cesta trvala skoro 2 hodiny a dojeli jsme až na volné moře. V této oblasti není Tichý oceán, ale Tasmanovo moře. Mezi Novým Zélandem a Austrálií. Projížděli jsme kolem Mitre Peaku (něco kolem 1800 m.n.m. – prý nejvyšší hora na světě čnící přímo z moře), kolem krátké kamenné pláže, na které si hrála rodinka malých tučňáků, kolem útesu na kterém spali dva tuleni a kolem krásného vodopádu, který společně se sluncem vytvářel na hladině krásnou dvojitou duhu. Poté jsme ještě vyzvedli několik desítek turistů z podvodní observatoře. Do přístavu jsme dorazili kolem 4té hodiny. Celá tato nádherná plavba stála 65 NZD. Poté jsem opět začal stopovat a po 15 minutách mi zastavil mladý pár z Austrálie. Ti mě vzali až do Te Anau, což je velice známé město ve Fiordland National Parku. Cestou jsem se dozvěděl, že hodně cestují a že byly před třemi lety v České republice. V Praze a v Českém Krumlově. Tak jsem jim řekl, že to je docela trapný, protože já v Krumlově nikdy nebyl :-). V Te Anau mi asi po 20ti minutách zastavil mladej týpek (novozélanďan) a hodil mě do Five Rivers. Cestou jsme kecali, ale celkem špatně jsem mu rozuměl. Byl jsem tou dobou už hodně moc unaven, protože poslední jídlo bylo ráno v McKellarově chatě. Čínská polévka s Eidamem a cibulí :-). Five Rivers je zajímavé místo. Je to křižovatka, kolem které jsou obrovské farmy a skoro žádné stavby. Důvod, proč to říkám je ten, že už se hodně stmívalo, začínalo pršet a já neměl stan ani karimatku, abych mohl někde přespat. Nemohl jsem se ani nikde schovat. Takže nervy začali celkem pracovat. Po asi půl hodině čekání a nadávání na každé auto, které kolem projelo a nezastavilo se mě „ujal“ jeden hodný farmář, který jel za známým do Queenstownu. Vzadu měl na vozejku terénní motorku, protože druhý den jel na nějaké závody. Od něj jsem se dozvěděl zajímavé věci ohledně farmaření na Novém Zélandu. Kolik stojí jedna kráva, kolik si vydělává prodejem jehněčího, kolik stojí vyměnit cele stádo ovcí za stádo krav atd. :-). Musím říct, že to bylo velice poučné. On sám vlastní 4000 ovcí a 120 krav. Takže celkem velké stádo :-). Kolem desáté večer jsem se dostal do Queenstownu. Totálně vyčerpán s prázdným žaludkem. Kluci indický zrovna slavili nějaký indický svátek, tak jsem se k nim připojil a vypil tři coly s whiskou. Vzhledem k únavě jsem šel brzy spát. Byly to dva super dny, na které jen tak nezapomenu. Vše dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval. Celkově jsem nachodil 40 km a stopem ujel 300 km. To vše za dva dny. Celkové náklady na tuto cestu byly celkem 85 NZD, což je přibližně 1500,-.