Johnyho Blog: prosince 2007

V pátek 12. 12. 2007 jsem se opět vypravil do Glenorchy s cílem konečně pokořit nějakou novo-zélandskou horu. Došel jsem tedy na okraj Queenstownu a začal stopovat. Bylo půl páté večer a mě bylo jasné, že to nebude úplně jednoduché. Stál jsem na sluncem rozpálené silnice téměř hodinu, když mi zastavil mladý a vysmátý týpek ze Švédska. Jeho auto bylo jeho domovem. Vzadu měl všechny věci, které potřeboval ke svému životu. Stan, horské kolo a hromadu harampádí. Jak jsem se dozvěděl, je tu zde již půl roku, cestuje a sjíždí z kopců na kole. Také jsem se dozvěděl, že jeho příštím cílem je jižní Amerika, kde jsou prý nějaké vyhlášené trasy pro bikery. Nyní jel ale do Glenorchy, protože se chystal projít 5ti denní Dart-Rees Track, na který se také chystám.

V Glenorchy jsem chvilinku tápal, protože jsem nemohl z nějakého mystického důvodu Martinův dům najít. Ušel jsem asi 3 km, než jsem prozřel a ulici našel. Večer jsme s Martinem a Vlaďkou zašli do blízkého backpackeru (ubytovna pro baťůžkáře), kde byla tou dobou ubytována partička českých turistů. Martin a Vlaďka se totiž znají s jejich průvodcem Jirkou (pracuje pro CK Adventura), který byl hodně moc v pohodě. Sešli jsme se na pokoji a za pomalého popíjení vína a české slivovice si povídali o zážitcích z Nového Zélandu a Austrálie. Nakonec jsem se dostal v půl čtvrté ráno „domů“.

Budíček v osm hodin ráno a pomyšlení na mnoha-hodinový výstup pro mě byl takovým „milým zpestřením“ přicházející kocovinky. „Proč já nešel spát dřív“, říkal jsem si sám pro sebe a ujišťoval se, že se to již příště nebude opakovat. Moc dobře jsem ale věděl, že k sobě nejsem příliš upřímný :-). Než jsme se nasnídali, připravili a vyrazili, uplynuly bezmála dvě hodiny.

Kolem desáté ráno jsme tedy vyrazili s cílem dojít na Larkinson Slip Hut. Chatu, která je ve výšce 1700 m.n.m. stálým pamětníkem nedávné těžařské aktivity. Počali jsme mírně stoupat a během 3 hodin jsme vystoupali něco kolem 1100 výškových metrů k chatě Heather Jock Hut, která byla ideálním místem pro konzumaci cereálních tyčinek pro doplnění energie. Během cesty jsme potkali i dva domorodce, starší chlapíky, od kterých se Martin dozvěděl zajímavosti o Scheelite horečce a také dostal nabídku na výměnu fotografií. Kousek od chaty se povaloval zrezivělý kompresor, pozůstatek těžby Scheelitu, který horníci využívali k pohonu sbíječek. Od této chaty už ale nevede žádná oficiální cesta, ale je tu mnoho cest, které tu kdysi dělníci vystavěli. Problém byl, že jsme nevěděli, po které z nich se vydat. K tomu nám trochu pomohla fotografie z protějšího pohoří, kterou jsme pořídili při výpravě na Mt. McIntosh. Trochu proto, že byla pořízena ještě v době, kdy byly hory pokryté sněhem, a proto byla cesta špatně viditelná. Vydali jsme se tedy po cestě, která pokračovala ve směru, kterým jsme přišli. Cesta s mírným stoupáním traverzovala kolem úbočí hory a tak jsme se zanedlouho (po tréninku chůze vysokou travou) dostali pod severní stěnu Mount Alaska (1965 m.n.m.). Odtud bylo potřeba přetraverzovat hodně nepříjemné tři úseky, které vytvořil sesuv půdy, jev, který je tu velice častý. Je to především tím, že skála je zde hodně drolivá a já doufám, že na jiných místech na Novém Zélandu bude pevnější. Co opravdu nesnáším je, když se nemohu spolehnout na zem, po které šlapu. Po tomto traverzu a několika set metrovém stoupání, jsme konečně dorazili na Larkinsonovu chatu, která nás svou pevnou konstrukcí hodně překvapila a rozesmála :-). Po první večeři (omáčka s jehněčím masem a bramborovou kaší – výbornýýý – prodává se tu takovéto speciální jídlo určené pro trempy a horolezce) jsme rychle vyskákali na hřeben nad chatou. Odtud jsme udělali několik nádherných fotek včetně papoušků Kea, kteří žijí výhradně v horách a jsou velice zvědavý. Také rádi ničí svými zobáky lidský majetek :-), což se nám naštěstí nepřihodilo. Jejich oblíbenou radovánkou je trhání stěračů u aut na parkovištích. Původně jsme chtěli ještě tentýž večer vylézt na vrchol Mount Alaska, ale pak jsme si to rozmysleli, protože se nám to bez vercajku zdálo dost nebezpečné. Ale během sestupu mi začalo v hlavě vrtat svědomí, že jsme se o to možná jen mohli pokusit. Proto jsem se rozhodl, že to druhý den zkusím znovu bez ohledu na to, jestli se mnou půjde Martin, nebo ne. Martin souhlasil, že půjde a tak jsme si od chaty vybrali výstupovou cestu, která se táhla přes suťové pole, kolem sněhového splazu až na hřeben, odkud to k vrcholu bylo již jen několik metrů. Narvali jsme do sebe každý ještě jednu číňanku (čínskou polévku) smíchanou s česnekem, tuňákem, lososem a sýrem. Moc dobré a výživné. Se zapadajícím sluncem klesala taktéž i teplota, která se mohla v průběhu noci pohybovat kolem nuly. Kolem desáté jsme šli spát.

Ráno nás přivítalo krásným počasím. Jediné mraky, které jsme viděli, byli hluboko pod námi v údolích. Nacpal jsem do sebe tyčinku, vzal jen to nejnutnější a vyrazil na Mt. Alaska. Martin měl chvilku zpoždění, protože ještě něco musel vyfotit. Suťovým polem jsem asi během 20 minut vystoupal něco kolem 200 výškových metrů na hřeben a dostal se do blízkosti vrcholu. Každým metrem chůze po hřebenu se přibližoval vytoužený vrchol, ale každým metrem také rostl strach, který jsem pocítil, když jsem se podíval nalevo či napravo dolů. Bez jištění to začalo být poměrně nebezpečné. Nakonec jsem se dostal asi tak na vzdálenost 5-10 metrů od vrcholu, kde jsem se zapřel o kámen a přemýšlel, zda to risknout či ne. Poslední fáze byla totiž, co se týká rizika, nejnáročnější, neboť vyžadovala chůzi po sněhem pokrytém prudkém svahu, což bez maček nebylo zrovna košér. Nakonec jsem se tedy rozhodnul pro návrat s tím, že jsem si vrchol „uznal“ :-). Vydřené to jistě bylo, a mít s sebou jen 10ti metrové lano, tak jsem na vrcholu byl. Po návratu na chatu a zabalení všech věcí jsme počali sestup do údolí přímo pod chatou. Podle mapy se na úplném dně údolí měla nacházet chata, od které jsme zamýšleli pokračovat korytem řeky a dojít až do Glenorchy. První hodina sestupu byla jedním slovem příšerná, neboť „cesta“ vedla přes drny vysoké trávy, která strašně klouzala navíc v hodně příkrém svahu. Kolikrát jsem uklouznul, si už nepamatuji. Proto jsem byl rád, že jsme se dostali do míst, kde sklon svahu již nebyl tak velký a dalo se normálně jít. Myslím, že po 3 hodinách jsme dorazili k chatě, která nás svým vzhledem příjemně překvapila. Vzhledem k tomu, že za posledních 6 let jsme zde byli druzí návštěvníci, bylo vybavení chaty původní a takřka nedotčené. „Takhle si představuji loveckou chatu“, pomyslel jsem si. Snědli jsme další energo tyčinky, udělali několik povinných fotek a začali hledat cestu závěrečného 50ti metrového sestupu do rokle. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme nemohli žádnou cestu najít. Po návratu k chatě mě Martin s mírně ironickým pohledem a slovy: „Mám nápad, nejlepší pro nás asi bude, když se vrátíme zpět nahoru a zkusíme se vrátit stejnou cestou, jakou jsme přišli“ na chvíli dostal do rozpaků. „Jasně, dobrej vtip…to tak, vrátit se nahoru tím šíleným terénem“, odvětil jsem. „To není vtip“, zněla jeho odpověď. V tu chvíli mi došlo co se děje a musím uznat, že na chvíli se mi zhroutil svět :-). Tento stav plný beznaděje trval asi 5 minut a nyní jsem rád, že se tak stalo. Co člověka nezabije, to člověka posílí. Bylo kolem třetí hodiny odpoledne a zdálo se, že vše teprve začíná. Čekalo nás totiž příjemných 700 metrů převýšení do kopce v době, kdy se už obvykle pomýšlí na sestup.

Začali jsme se tedy vracet, a abychom se vyhnuli tomu hroznému svahu, po kterém jsme přišli dolů, rozhodli jsme se, že z údolí vystoupíme na hřeben, po kterém dojdeme snáze nahoru. Po hodině chůze jsme se tedy odchýlili od kurzu a začali hodně hodně prudce stoupat. V jednu chvíli jsem měl pocit, že svah má skoro 90 stupňů. Naštěstí místní tráva je dosti pevná a tak se pomocí ní dá celkem slušně lézt. Pro tento styl lezení jsem vynalezl nový termín: „Grassclimbing“. Martina jsem tou dobou moc moc proklínal, protože byl navíc tento svah pokryt speciální travou tzv. Sword Grass, což je rostlina, která obsahuje látku, která působí proti srážlivosti krve. Pokud se o ní píchnete, začnete krvácet a dost dlouho se to zastavuje. Samozřejmě, že jsem se o ní několikrát píchl. Navíc mě celou dobu výstupu pronásledovala vzpomínka na ty tři šílené sesuvy, které budeme muset znovu přejít. V šest večer jsme se opět ocitli ve výšce 1700 metrů a nyní nás čekal sestup celých 1400 metrů až do Glenorchy. Rychlým krokem jsme sestupovali, přešli zmíněné sesuvy, abychom kolem půl desáté večer dorazili do Glenorchy. Naštěstí mne Martin hodil do Queenstownu, za což mu děkuji. V pondělí jsem samozřejmě nešel do školy a dobíjel „baterky“. Suma sumárum, jsme za dva dny nachodili 38 km v těžkém terénu s převýšením 5200 metrů. Moc rád na tento výlet vzpomínám, neboť mám rád hory sám pro sebe, bez přítomnosti hromady turistů. Vzhledem k neexistenci oficiální cesty a absenci dobře vybavených chat zde na turisty opravdu nenarazíte.

Odkaz na fotogalerii

Zde přikládám mapu a výškový profil našeho výletu tak, jak jej zaznamenala GPSka: