Johnyho Blog: února 2007

Někdy koncem roku 2006 jsme se s bratrem a dalšími poutníky rozhodli, že bychom si mohli udělat krátký výlet na zotavenou na Šumavu. Z hospodských debat vyplývalo :-), že nás pojede objemné množství. Postupem času ale nadšení opadalo a s tím odpadali i jednotlivý horalové. Poté přišla větrná smršť a s tou i zákaz vstupu do některých českých lesů a hájů. Tomuto zákazu se samozřejmě nevyhnula ani Šumava. Dalším místem, které nás napadlo byly Beskydy. U těch ale nezůstalo dlouho, neboť jsme si řekli: "Když už pojedeme tak daleko, tak můžem rovnou na Slovensko, a třeba rovnou do Fatry". Martin už tam byl, tak jen přikývl. Nutno podotknout, že v tomto období, už jsme byli jen 4. Já, Martin, Honza Hošek a Roman Holub. Na poslední hospodské poradě před odjezdem se ale naposledy změnil plán a rozhodlo se, že se pojede do Nízkých Tater, které jsou pár kilometrů za Fatrou. Navíc odpadl i Roman, neboť musel pracovat, aby uživil svou rodinu. :-) To je jistě rozumný důvod, rozhodně lepší, než důvody ostatních. Ve středu večer ve 21:00 jsme měli sraz na Hlavním nádraží u stánku, kde prodávali pívo. Přišel jsem, viděl jsem, poblil jsem se (málem). Už dlouhou dobu jsem se neprocházel po Hlavním nádraží a musím říct, že to není zrovna dobrá vizitka Prahy. Na každým kroku somrák, šmélař nebo buzík. A policie v nedohlednu. Není tedy divu, že mé očekávaní odjezdu se ještě více prohloubilo. Odjezd naplánovaný na 22:05 byl dodržen přesně. Usadili jsme se v kupéčku a začali obratnými pohyby otevírat plechovky piva, která jsme si pár minut před odjezdem zakoupili od "ruskojazyčněmluvící" ženy v mobilním stánku mezi perónem II a III. Pivo bylo dobře vychlazené, cesta ubíhala příjemně, Honza prohlížel mapu a plánoval trasu :-). Po krátké návštěvě průvodčího jsme se dozvěděli skvělou zprávu. Až do Liptovského Mikuláše pojedeme v kupé sami. Přibližně v 01:00 jsme se uložili ke spánku, každý na svém lůžku. Kolem třetí hodiny nás na krátko vzbudili pohraničníci, chtějíce doklad. Jediný problém způsobil Honza, který ve stavu absolutní rozespalosti hledal a nevěděl co. To působilo celkem srandovně. Jinak se ale tvářili pohraničníci, pokukujíce po hromadě prázdných plechovek. V půl šesté nás vzbudil příjemný slovenský průvodčí a vypakoval nás z vlaku. Chvilku po šesté nám jel autobus, který nás dovezl až do vrchních částí Demanovskej doliny. Po vystoupení z autobusu nás čekalo nepříjemné zjištění. Zima jak sviň, silný vitr, neustálé sněžení, špatná viditelnost. To nás ale neodradilo a tak jsme honem rychle začali nasazovat návleky na nohavice, abychom zamezili vniku sněhu do bot. To by na začátku výletu nebylo zrovna příjemné. Po chvilce rozhodování jsme se začali přesunovat na njebližší otevřenou chatu ve snaze zahřát se čajem. Po přibližně hodince hledání jsme dorazili do příjemné chaty (hotelu), kde jsme si dali horkou čokoládu (nejlepší, kterou jsem kdy měl), čaj a ranní štrůdl. Po chvilce přemlouvání jsme se rozhodli vyrazit. Nalezení modré značky, která měla procházet hned vedle chaty, se ukázalo jako velmi nereálné vzhledem k povětrnostním podmínkám a hloubce sněhu. Ani samotný domorodec (pravděpodobně; odhrabával tam sníh) nám nedokázal poradit. Vydali jsme se tedy podle našich intuicí. Samozřejmě, že špatně. Jak jinak. Po půl hodině brodění se sněhem, jsme dorazili na žlutou značku, která ale nepříjemně odbočovala od námi hledané modré. Došlo tedy ke změně trasy s tím, že budeme pokračovat dál po žluté, která se na modrou napojí později. Je dobré dodat, že by se tím trasa prodloužila o dobrých 5 kilometrů. Po pár stech metrech těžkého brodění neprostoupenou stopou měníme opět plán. Ten zní: "Najít modrou za každou cenu". Po prozkoumání mapy a určení azimutu se vydáváme do prudkého kopce. Brodění sněhem, který v některých místech dosahoval k prsům bylo značně obtížné. Proto jsme Honzovi půjčili naše cepíny. On jediný neměl totiž hůlky. Po přibližně dvou hodinách pochodu těžkým terénem a pravidelným střídaním v prošlapu stopy jsme dorazili na modrou stezku, kde se již šlo o poznání lépe. Byla to totiž část sjezdovky, která byla upravená. Po přibližně hodině dalšího pochodu jsme dorazili ke srubu, který se stal našim "base campem" na zbytek výletu. Jelikož byl uzavřený a nikdo v něm nepobýval, rozhodli jsme se na zasněžené terase rozložit tábor. Nejdříve bylo nutné odkopat asi půl tuny sněhu, k čemuž nám dobře posloužili cepíny a plechová lopatka, kterou bratr prozřetelně vzal s sebou. Ve vzniklé "polojámě" jsme postavili stan a z plachet natáhli provizorní přístřešek, který nás chránil od neustále padajícího sněhu. Uvařili jsme si čaj a kafe a Honza začal rozmrazovat z domova připravený jehněčí guláš. Byl výtečný. Je vidět, že jeho tatík je gurmán. Po snězení téhle mňamky byl Honza vyslán umýt ešusy dál od tábora. Náš strach z přítomnosti hnědých medvědů byl zmnohonásoben neustálou rozpravou o jejich nebezpečnosti, nespočtem přečtených článků a vědomím toho, že kvůli nedávnému skoro letnímu počasí bylo pravděpodobné, že budou předčasně probuzeni ze zimních spánků. Tento strach a obavy nás doprovázeli po celou dobu našeho pobytu v horách. Bylo tedy důležité zahrabat veškeré zbytky jídel dál od tábora. Kolem 17:00, kdy už slunce zapadalo za obzor a dohled mezi vzdálené stromy stále slábl jsme se rozhodli, že půjdem spát. Jak tři sardinky jsme leželi v Martinově stanu pro dva lidi. Ja udělal ale velkou chybu. Svou mokrou bundu jsem si položil k nohám. Od ní chytil vlhkost i můj spacák. To mi způsobilo velké problémy následující noc, kdy teplota v noci klesla hodně hluboko pod bod mrazu. S neustálým probouzením, strachem z medvědů a nemožností se jakkoliv v tom stanu uvelebit, jsme se dočkali druhého dne. Druhý den začal nečekaně krásným počasím, modrou oblohou a na kost zmrzlými botami. Jen nazout si je na nohu chtělo notnou dávku odvahy. Po chvilce poskakování ale bolest přešla a mi se mohli věnovat snídani a poté balení tábora. Dnes nás čekal výšlap na další chatu, která byla o nějakých 400 výškových metrů výš. Vyrazli jsme. Po krátkém bloudění jsme opět natrefili na modrou cestu a začali stoupat. Cesta ubíhala pomalu, ale snadněji a příjemněji než předcházejícího dne. Počasí nám přálo. Chvilku po poledni jsme konečně vystoupali nad oblast lesů a konečně si mohli vychutnat nádherných výhledů, především na vzdálené, ale o to víc monumentální Vysoké Tatry. Po výborném obědu, tentokrát servírovaném Martinem (domácí zelňačka), jsem byl vyslán na průzkum horních sněhových partií. Po šíleném brodění a zapadávaní mezi malé zasněžené stromky až po krk jsme se rozhodli, že za světla k chatě nedolezeme. Bylo rozhodnuto vrátit se do našeho "base campu". Cesta dolů ale s podivem trvala jen zlomek toho, co jsme absolvovali směrem opačným. Zpět jsme byli za dobrých 15 minut. Následovalo opět stavění stanů a vaření. Pomalu se stmívalo a nám bylo jasné, že tato noc bude mnohem "krušnější", než noc předcházející. Obloha plná hvězd dávala jistotu krutého mrazu. Začínalo byt frišno. Promoklé rukavice příliš ruce nechránili, mokré ponožky v botách bodali nohy v pravidelných intervalech. Šlo se spát. Už od začátku jsem věděl (tušil), že půjde o dlouhou noc. Spacák vybalený z vaku vykazoval známky ledové námrazy od předchozího provlhnutí. Hlavně oblast nohou byla nejvíce namrzlá. Po chvilce ležení se dostavili pocity zimnice. Všechen chlad šel od nohou. Začal jsem přemýšlet o nasazení si bot. Ale to by nepomohlo. Byly mokré. Naštěstí mi Honza poskytl jeho mikinu, do které jsem si mohl zabalit nohy. Pomohlo to. Teď už se to dalo vydržet. Odhaduji teplotu ve stanu tuto noc na nějakých -15 stupňů. Hodiny pomalu ubíhali a já se pravidelně probouzel. Po dlouhé noci začalo svítat. Už několik hodin nám bylo zřejmé, že dnes pěkně nebude. Vítr zesílil, sníh začal opět padat. V tomto počasí se nám vůbec nechtělo vylézat a proto jsem ve stanu tak nějak zevlovali až do oběda a trávili čas neustálým vařením kafí, čajů a jídel. Mezitím se také zrodil nápad vyrazit směr Praha o den dříve. Nejvíce pro tuto myšlenku byl zapálen Honza. :-). Naopak Martin byl neustále proti, i když si myslím, že už taky trošíčku chtěl vypadnout z té zimy. Chvíli po poledni jsme naposledy sbalili tábor a vydali se směrem do údolí. Cesta ubíhala rychle a nedlouho po odchodu jsme se ocitli ve vesničče odkud jsme odcházeli. Hned u vleku jsme si dali pivko a langoše a odebrali se trávit zbylý čas do příjezdu autobusu hraním her (člověče, nezlob se; kostky) do nám známé chaty, kde jsme ve čtvrtek ráno snídali. Zde jsme vypili pár piv, dali si sladký pohár a nevím co ještě. Po šesté hodině jsme se vydali na zastávku autobusu. Od čekajícího davu se dozvídáme, že kvůli sněhové kalamitě nejelo už několik autobusů za sebou. Po debatě s místní ženou jsme se rozhodli, že zkusíme štěstí a půjdeme pěšky směr Liptovský Mikuláš. Po 20 minutách chůze nám zničehonic zastavil soukromý autobus, který odvážel poslední lidi od vleku. Cestou stálo plno autobusů uvězněných totálně zledovatělým povrchem silnice. Na konečné autobusu, která se nacházela ve spodní části Demanovskej doliny se nás zželelo řidiči autobusu, který ode mne věděl, že pravděpodobně nestihnem vlak. Pohybem rukou mi dal signál, abychom se vrátili, že nás hodí až na nádraží. Za tento dobrý skutek byl odměněn slovenskou stokorunou. Stáli jsme tedy na nádraží a byly rádi, že vše dobře dopadlo. Ještě před příjezdem vlaku jsme si odskočili na jedno pivko do přilehlé hospůdky. Zpět v Praze jsme byli kolem 05:00. Tímto tento příběh končí. Odvezli jsme si spustu zážitků. Horám zdar!