V 19:20 místního času jsem nastoupil do letadla Boeing 777, které je svoji kapacitou hodně podobné Airbusu A330. Při vstupu na palubu jsem si myslel, že letím snad stejným letadlem, neboť letušky vypadali stejně, jako ty předešlé. Ony ty Korejky vypadají všechny podobně. Navíc nejsou nijak moc hezké, na rozdíl od Japonek. Šel jsem pomalu uličkou a hledal své místo. Dostal jsem přesně to samé jako v Airbusu. 47A. Tedy u okna, těsně za křídlem. Na rozdíl od předchozího letu ale na místě 47B už někdo seděl. Byla to mladá slečna. Letadlo začalo rolovat, já si pustil hudbu do sluchátek a těšil se na start. Ten nikdy neomrzí. Stejně jako přistání. No nic. Pořád jsem přemýšlel, odkud může moje sousedka být. Moc se mi nechtělo pouštět se s ní do hovoru, neboť si zatím nejsem jist svojí angličtinou. Naštěstí udělala ona první krok. Při sklence vína, které jsme dostali při startu, se mě zeptala, odkud jsem. Odvětil jsem, že z Čech. Nevěděla o čem je řeč, což bylo celkem zarážející, neboť jak jsem zjistil, ona byla ze Švýcarska. Tak jsem si řekl, že je to trošku zvláštní, neboť jsme skoro sousedé. Nakonec z ní vypadlo, že zná Československo, ale Čechy ne :-). Dal jsem jí tedy lekci ze zeměpisu a historie. To už v nás ale mizeli další a další skleničky báječného vína. Postupně jsem se dozvídal, že jí je 20 let, jmenuje se Regula (:-), dost zvláštní jméno; prý typické švýcarské, ale že ji mám říkat Regí), studuje architekturu, bydlí kousek od Zurrichu v rodinném baráku se svými rodiči a právě teď jede studovat angličtinu na 2 měsíce do Aucklandu. Nakonec jsme si dali každý asi 6 skleniček a letuškám se už moc nechtělo nám nalévat další :-). Zvlášť když mě a Regí viděli, jak se potácíme na záchod. Prokecali jsme toho celkem dost. Taky jsme spolu seděli 12 hodin, tak aby ne. Musím říct, že za tu dobu se z nás stali celkem dobří kamarádi. Vyměnili jsme si emailový adresy a domluvili se, že se znovu setkáme tady na Zélandu. Dostal jsem od ní pravou švýcarskou čokoládu a cigarety Parisienne a ona za to dostala na oplátku českou kvalitou v podobě cigaret Sparta. Trošku se ušklíbla nad strohým designem krabičky. Vysvětlil jsem jí ale, že to jsou nejlepší cigarety u nás na trhu :-). Ona chce po těch 2 měsících studia cestovat, tak jsem ji nabídl, ať se staví na jihu v Queenstownu. Tak uvidím, zda ji ještě potkám.
Jinak let probíhal hladce, letěli jsme přes jih Japonska, ostrov Papua Nová Guinea, kolem východního pobřeží Austrálie až na Nový Zéland. Přistání bylo trošku dramatické, neboť letadlo dostalo smyk a udělalo několik esíček na runwayi. Tak jsme si řekli, že to byl asi nějaký pilot začátečník a celkem si oddechli.
Pak následovalo pro mě celkem dramatické odbavování, během kterého jsem ztratil Regí. Při pasové kontrole mě celník odvedl stranou a začal se vyptávat na takové ty věci, jako kam jedu, proč tam jedu, na jak dlouho tam jedu apod., přičemž si vzal některé mé doklady a odešel. Asi po 5 minutách, přísel jiný celník a chtěl zbývající doklady. Po 20 minutách přišel třetí a s úsměvem na tváři mi oznámil, že jsem žádoucí a že můžu vstoupit do jejich země. Dostal jsem tedy razítko do pasu, které mě opravňuje k ročnímu pobytu tady na Zélandu.
Pak následoval další menší problém. Tím problémem byl „BIO-check“. Tady organizace MAFA, která dohlíží nad tím, aby do země nebyly zavlečeny nežádoucí organismy, kontroluje přijíždějící návštěvníky. Mě samozřejmě opět vzali stranou (pravděpodobně kvůli objemnému batohu) a po zjištění, že mám stan, mi jej vzali a řekli ať počkám u okénka v další místnosti. Po 10 minutách mi ho ženská (Maorské národnosti) v gumových rukavicích z okénka podala. Musel jsem ho znovu složit, neboť kontroloři MAFY jej vyndali z obalu a vydesinfikovali. Teď celkem obstojně smrdí. Každopádně skoro po hodině průtahů jsem byl v Aucklandu před letištěm. Sláva. Jsem na Novém Zélandu. V zemi, kterou jsem vždycky chtěl navštívit, a teď se mi splnil můj sen. Ale to jsem si uvědomil až o den později. Nyní jsem byl pekelně vyčerpán, neboť jsem už druhou noc nezamhouřil oko. Ještě bych zapomněl zmínit, že jsem při tom zmatkování se stanem ztratil letenku, kterou mi naštěstí nějaký pán našel a přinesl :-). Měl jsem celkem štěstí, neboť další letadlo mi letělo ani ne za hodinu. Navíc z jiného letiště, jak jsem se dozvěděl od Regí, která tou dobou už byla pryč. Čekal na ni totiž chlapík ze školy, tak jsme se nemohli ani rozloučit.
Před letištěm jsem nastoupil do autobusu, který mne odvezl na vedlejší letiště, které slouží výhradně pro domácí lety. Pak následoval let Boeingem 737 do města Christchurch, kde jsem musel přestoupit opět na 737čku. Touhle dobou jsem byl na hranici života a smrti, neboť jsem měl za sebou 3 dny beze spánku navíc časový posun +12 hodin. Kolem 16:30 místního času jsme se přiblížili k městu Queenstown a začali kroužit kolem letiště. Při pohledu z okna mi začalo být jasné, že řeči o krásné přírodě nebyly smyšlené. Zasněžené vrcholky hor obepínají ze všech stran jezero Wakatipu s městem Queenstown. „Bože to je nádhera“, pomyslel jsem si a v duchu si říkal, že mám o zábavu na několik měsíců postaráno. Samotné přistání je unikátní zážitek, neboť letadlo letí nízko nad zemí kaňonem a přibližuje se k letišti tak blízko ke skalním stěnám po obou stranách, že jsem měl opravdu strach a modlil se, aby pilot byl zkušenější než ten na trase Soul – Auckland. Nakonec to zvládnul výborně.
V letištní hale na mě čekala Vlaďka, která mi celý pobyt zařizovala. Původně jsem nechtěl, aby pro mne přijela, neboť jsem si to chtěl užít až do úplného konce, ale poté, co jsem zjistil, že moje zavazadlo jaksi v letadle nebylo, jsem byl opravdu srdečně rád, že tam je. Jak jsme zjistili, můj batoh zůstal v Christchurchy a přiletí prvním letadlem zítra ráno. No fajn, naštěstí jsem měl v příručním zavazadle od každého oblečení jeden kus (Díky mami :-) ). Vlaďka mě a můj batoh naložila do svého auta a jeli jsme do Queenstownu. Než mne vysadila u mého apartmánu, vzala mne ještě do centra města a ukázala důležité obchody, policii, hospody, školu atd. Je to skvělá ženská a jsem jí opravdu srdečně zavázán za to, jak mi celou cestu připravila :-). Pak už následoval příjezd do mého apartmánu „Beeches“. A o tom v dalším článku.
Z 25.000 km vzdáleného Queenstownu zdraví „Mullerák“.
