Poslední den v Queenstownu

Dnešek je mým posledním dnem v Queenstownu. Zítra odpoledne odjíždím na Severní ostrov na poloostrov Coromandel. Samozřejmě stopem, abych ušetřil nějaký drobáky. Čeká mě 1500 km dlouhá cesta a 4 hodinová plavba trajektem. Pokud vše půjde dobře, mohl bych být na Severním ostrově kolem 30tého. Jelikož si nechávám počítač v Queenstownu je velice pravděpodobné, že nebudu dlouhou dobu na příjmu. Všem proto přeji krásné vánoce a šťastný nový rok.
Zdraví Honza

Víkendová procházka po Richardson Mountains

V pátek 12. 12. 2007 jsem se opět vypravil do Glenorchy s cílem konečně pokořit nějakou novo-zélandskou horu. Došel jsem tedy na okraj Queenstownu a začal stopovat. Bylo půl páté večer a mě bylo jasné, že to nebude úplně jednoduché. Stál jsem na sluncem rozpálené silnice téměř hodinu, když mi zastavil mladý a vysmátý týpek ze Švédska. Jeho auto bylo jeho domovem. Vzadu měl všechny věci, které potřeboval ke svému životu. Stan, horské kolo a hromadu harampádí. Jak jsem se dozvěděl, je tu zde již půl roku, cestuje a sjíždí z kopců na kole. Také jsem se dozvěděl, že jeho příštím cílem je jižní Amerika, kde jsou prý nějaké vyhlášené trasy pro bikery. Nyní jel ale do Glenorchy, protože se chystal projít 5ti denní Dart-Rees Track, na který se také chystám.

V Glenorchy jsem chvilinku tápal, protože jsem nemohl z nějakého mystického důvodu Martinův dům najít. Ušel jsem asi 3 km, než jsem prozřel a ulici našel. Večer jsme s Martinem a Vlaďkou zašli do blízkého backpackeru (ubytovna pro baťůžkáře), kde byla tou dobou ubytována partička českých turistů. Martin a Vlaďka se totiž znají s jejich průvodcem Jirkou (pracuje pro CK Adventura), který byl hodně moc v pohodě. Sešli jsme se na pokoji a za pomalého popíjení vína a české slivovice si povídali o zážitcích z Nového Zélandu a Austrálie. Nakonec jsem se dostal v půl čtvrté ráno „domů“.

Budíček v osm hodin ráno a pomyšlení na mnoha-hodinový výstup pro mě byl takovým „milým zpestřením“ přicházející kocovinky. „Proč já nešel spát dřív“, říkal jsem si sám pro sebe a ujišťoval se, že se to již příště nebude opakovat. Moc dobře jsem ale věděl, že k sobě nejsem příliš upřímný :-). Než jsme se nasnídali, připravili a vyrazili, uplynuly bezmála dvě hodiny.

Kolem desáté ráno jsme tedy vyrazili s cílem dojít na Larkinson Slip Hut. Chatu, která je ve výšce 1700 m.n.m. stálým pamětníkem nedávné těžařské aktivity. Počali jsme mírně stoupat a během 3 hodin jsme vystoupali něco kolem 1100 výškových metrů k chatě Heather Jock Hut, která byla ideálním místem pro konzumaci cereálních tyčinek pro doplnění energie. Během cesty jsme potkali i dva domorodce, starší chlapíky, od kterých se Martin dozvěděl zajímavosti o Scheelite horečce a také dostal nabídku na výměnu fotografií. Kousek od chaty se povaloval zrezivělý kompresor, pozůstatek těžby Scheelitu, který horníci využívali k pohonu sbíječek. Od této chaty už ale nevede žádná oficiální cesta, ale je tu mnoho cest, které tu kdysi dělníci vystavěli. Problém byl, že jsme nevěděli, po které z nich se vydat. K tomu nám trochu pomohla fotografie z protějšího pohoří, kterou jsme pořídili při výpravě na Mt. McIntosh. Trochu proto, že byla pořízena ještě v době, kdy byly hory pokryté sněhem, a proto byla cesta špatně viditelná. Vydali jsme se tedy po cestě, která pokračovala ve směru, kterým jsme přišli. Cesta s mírným stoupáním traverzovala kolem úbočí hory a tak jsme se zanedlouho (po tréninku chůze vysokou travou) dostali pod severní stěnu Mount Alaska (1965 m.n.m.). Odtud bylo potřeba přetraverzovat hodně nepříjemné tři úseky, které vytvořil sesuv půdy, jev, který je tu velice častý. Je to především tím, že skála je zde hodně drolivá a já doufám, že na jiných místech na Novém Zélandu bude pevnější. Co opravdu nesnáším je, když se nemohu spolehnout na zem, po které šlapu. Po tomto traverzu a několika set metrovém stoupání, jsme konečně dorazili na Larkinsonovu chatu, která nás svou pevnou konstrukcí hodně překvapila a rozesmála :-). Po první večeři (omáčka s jehněčím masem a bramborovou kaší – výbornýýý – prodává se tu takovéto speciální jídlo určené pro trempy a horolezce) jsme rychle vyskákali na hřeben nad chatou. Odtud jsme udělali několik nádherných fotek včetně papoušků Kea, kteří žijí výhradně v horách a jsou velice zvědavý. Také rádi ničí svými zobáky lidský majetek :-), což se nám naštěstí nepřihodilo. Jejich oblíbenou radovánkou je trhání stěračů u aut na parkovištích. Původně jsme chtěli ještě tentýž večer vylézt na vrchol Mount Alaska, ale pak jsme si to rozmysleli, protože se nám to bez vercajku zdálo dost nebezpečné. Ale během sestupu mi začalo v hlavě vrtat svědomí, že jsme se o to možná jen mohli pokusit. Proto jsem se rozhodl, že to druhý den zkusím znovu bez ohledu na to, jestli se mnou půjde Martin, nebo ne. Martin souhlasil, že půjde a tak jsme si od chaty vybrali výstupovou cestu, která se táhla přes suťové pole, kolem sněhového splazu až na hřeben, odkud to k vrcholu bylo již jen několik metrů. Narvali jsme do sebe každý ještě jednu číňanku (čínskou polévku) smíchanou s česnekem, tuňákem, lososem a sýrem. Moc dobré a výživné. Se zapadajícím sluncem klesala taktéž i teplota, která se mohla v průběhu noci pohybovat kolem nuly. Kolem desáté jsme šli spát.

Ráno nás přivítalo krásným počasím. Jediné mraky, které jsme viděli, byli hluboko pod námi v údolích. Nacpal jsem do sebe tyčinku, vzal jen to nejnutnější a vyrazil na Mt. Alaska. Martin měl chvilku zpoždění, protože ještě něco musel vyfotit. Suťovým polem jsem asi během 20 minut vystoupal něco kolem 200 výškových metrů na hřeben a dostal se do blízkosti vrcholu. Každým metrem chůze po hřebenu se přibližoval vytoužený vrchol, ale každým metrem také rostl strach, který jsem pocítil, když jsem se podíval nalevo či napravo dolů. Bez jištění to začalo být poměrně nebezpečné. Nakonec jsem se dostal asi tak na vzdálenost 5-10 metrů od vrcholu, kde jsem se zapřel o kámen a přemýšlel, zda to risknout či ne. Poslední fáze byla totiž, co se týká rizika, nejnáročnější, neboť vyžadovala chůzi po sněhem pokrytém prudkém svahu, což bez maček nebylo zrovna košér. Nakonec jsem se tedy rozhodnul pro návrat s tím, že jsem si vrchol „uznal“ :-). Vydřené to jistě bylo, a mít s sebou jen 10ti metrové lano, tak jsem na vrcholu byl. Po návratu na chatu a zabalení všech věcí jsme počali sestup do údolí přímo pod chatou. Podle mapy se na úplném dně údolí měla nacházet chata, od které jsme zamýšleli pokračovat korytem řeky a dojít až do Glenorchy. První hodina sestupu byla jedním slovem příšerná, neboť „cesta“ vedla přes drny vysoké trávy, která strašně klouzala navíc v hodně příkrém svahu. Kolikrát jsem uklouznul, si už nepamatuji. Proto jsem byl rád, že jsme se dostali do míst, kde sklon svahu již nebyl tak velký a dalo se normálně jít. Myslím, že po 3 hodinách jsme dorazili k chatě, která nás svým vzhledem příjemně překvapila. Vzhledem k tomu, že za posledních 6 let jsme zde byli druzí návštěvníci, bylo vybavení chaty původní a takřka nedotčené. „Takhle si představuji loveckou chatu“, pomyslel jsem si. Snědli jsme další energo tyčinky, udělali několik povinných fotek a začali hledat cestu závěrečného 50ti metrového sestupu do rokle. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme nemohli žádnou cestu najít. Po návratu k chatě mě Martin s mírně ironickým pohledem a slovy: „Mám nápad, nejlepší pro nás asi bude, když se vrátíme zpět nahoru a zkusíme se vrátit stejnou cestou, jakou jsme přišli“ na chvíli dostal do rozpaků. „Jasně, dobrej vtip…to tak, vrátit se nahoru tím šíleným terénem“, odvětil jsem. „To není vtip“, zněla jeho odpověď. V tu chvíli mi došlo co se děje a musím uznat, že na chvíli se mi zhroutil svět :-). Tento stav plný beznaděje trval asi 5 minut a nyní jsem rád, že se tak stalo. Co člověka nezabije, to člověka posílí. Bylo kolem třetí hodiny odpoledne a zdálo se, že vše teprve začíná. Čekalo nás totiž příjemných 700 metrů převýšení do kopce v době, kdy se už obvykle pomýšlí na sestup.

Začali jsme se tedy vracet, a abychom se vyhnuli tomu hroznému svahu, po kterém jsme přišli dolů, rozhodli jsme se, že z údolí vystoupíme na hřeben, po kterém dojdeme snáze nahoru. Po hodině chůze jsme se tedy odchýlili od kurzu a začali hodně hodně prudce stoupat. V jednu chvíli jsem měl pocit, že svah má skoro 90 stupňů. Naštěstí místní tráva je dosti pevná a tak se pomocí ní dá celkem slušně lézt. Pro tento styl lezení jsem vynalezl nový termín: „Grassclimbing“. Martina jsem tou dobou moc moc proklínal, protože byl navíc tento svah pokryt speciální travou tzv. Sword Grass, což je rostlina, která obsahuje látku, která působí proti srážlivosti krve. Pokud se o ní píchnete, začnete krvácet a dost dlouho se to zastavuje. Samozřejmě, že jsem se o ní několikrát píchl. Navíc mě celou dobu výstupu pronásledovala vzpomínka na ty tři šílené sesuvy, které budeme muset znovu přejít. V šest večer jsme se opět ocitli ve výšce 1700 metrů a nyní nás čekal sestup celých 1400 metrů až do Glenorchy. Rychlým krokem jsme sestupovali, přešli zmíněné sesuvy, abychom kolem půl desáté večer dorazili do Glenorchy. Naštěstí mne Martin hodil do Queenstownu, za což mu děkuji. V pondělí jsem samozřejmě nešel do školy a dobíjel „baterky“. Suma sumárum, jsme za dva dny nachodili 38 km v těžkém terénu s převýšením 5200 metrů. Moc rád na tento výlet vzpomínám, neboť mám rád hory sám pro sebe, bez přítomnosti hromady turistů. Vzhledem k neexistenci oficiální cesty a absenci dobře vybavených chat zde na turisty opravdu nenarazíte.

Odkaz na fotogalerii

Zde přikládám mapu a výškový profil našeho výletu tak, jak jej zaznamenala GPSka:

Z Queenstownu zdravý „Hrdý Barrandovák“ Honza

Vánoční party v Queenstown Resort College

Jelikož se blíží čas vánoční, uspořádala naše škola "Vánoční besídku". Akce to byla povedená, jídlo a alkohol byl zadarmo :-). Konala se na střeše školy s krásným výhledem na Queenstown. Po několika hodinách večírek skončil a my se přesunuli na blízkou pláž, kde jsme popíjeli pifko a hráli fotbálek. Po setmění jsme se vydali do Buffalo baru a cestou jsme narazili na švédy, kteří na pláži hráli na kytárku. Asi hodinu jsme s nimi klábosili a pak se přesunuli do bááru.

English version of my blog is now available

You can check my blog written in english here.
Notice, that the blog contains only a few information and it isn`t the same as the blog, you are now looking at.

Greenstone track, Milford Sound 7.11. - 9.11. 2007

Předpověď počasí byla na následující 4 dny výborná a tak jsem se rozhodl vypustit poslední dva dny v týdnu školu a vydat se do přírody. Po domluvě s Vlaďkou jsme se rozhodli pro Greenstone track, který začíná kousek od Glenorchy.

Ve středu odpoledne mne Vlaďka po třetí hodině vyzvedla doma a cestou jsem si ještě koupil impregnaci na boty a repelent proti Muchničkám. Po 40 minutách cesty jsme dorazili do Glenorchy a protože Vlaďka měla ještě nějakou rozdělanou práci, půjčila mi rybářský prut, abych zahnal nudu a měl co dělat. Den předtím jsem si koupil rybářský lístek, takže odteď mohu chytat ryby na celém jižním ostrově. A to za cenu pouhých 96 NZD :-) na celý rok. Šel jsem tedy asi kilometr proti proudu řeky Dart až jsem si našel hezké místečko v její deltě. Bylo to poprvé, co jsem držel v ruce muškařský prut a podle toho to taky vypadalo. Chytání vypadá podobně jako švihání bičem a byl sem hodně rád, že jsem nechytil sám sebe :-). Po několika minutách jsem zjistil, že na konci vlasce není muška a podle tvaru vlasce na konci usoudil, že se vlasec rozvázal :-(. Začal jsem tedy mušku hledat a po 20 minutách ji opravdu našel. Poté jsem se snažil znovu mušku navázat, ale stalo se to samé. Tentokrát jsem už mušku nenašel a tak jsem se vrátil zpět do Glenorchy. Stejně už se začalo stmívat. Každopádně muškaření není žádný med. Poté jsme si ještě zašli do hospody na pifko a kolem 11té hodiny šli spát.

Ráno jsme se probudili kolem půl sedmé, nasnídali a vyrazili na cestu. Abychom se dostali k začátku treku, museli jsme urazit nějakých 40 km napříč deltou řek Rees a Dart. V půl deváté jsme konečně dorazili do Elfin`s Bay, kde začíná Greenstone a Caples track. Původní plán byl takový, že půjdeme Greenstone a vrátíme se přes Caples. Další varianta byla, že půjdeme Greenstone, ale já se vrátím přes Routeburn track (ten je ale momentálně stále zavřený, kvůli nebezpečí lavin). Poslední variantou byl Greenstone s tím, že já budu pokračovat dál do Milford Soundu a Vlaďka se vrátí zpět přes Caples track. Nakonec jsem zvolil variantu číslo 3, neboť by byla škoda nevyužít tak krásné počasí. Cesta utíkala rychle, neboť Vlaďka nasadila celkem smrtící tempo a tak jsme po třech hodinách došli na Greenstone Hut. Tady jsme se naobědvali, poseděli na sluníčku, užívali si ticha a krásné přírody. Po dvou hodinách jsme opět vyrazili a kolem řeky Greenstone pokračovali na chatu McKellar, kde jsme měli přespat. Tam jsme dorazili po 6 ti hodinách vyčerpávající chůze. Já měl navíc na obou nohách puchejře, neboť jsem si pár dní předtím koupil nové gore-texové botky, které nebyly ještě prošláplé. Tou dobou jsme již v nohách měli 30 km a byli opravdu vyčerpaní. I labrador Žak toho měl plné zuby :-). Normálně je na Novém Zélandu zakázán vstup psům na treky, ale protože je Žak cvičen na vyhledávání lidí v lavinách a bushi, má jako jeden z mála toto privilegium. Na chatě bylo několik turistů a mnoho muchniček. Než jsem si stačil ubalit cigaretu, měl jsem jich kolem sebe desítky. Naštěstí kouř s cigarety funguje perfektně jako repelent. Po cigaretce jsme si udělali čajík a večeři. Kolem desáté večer šli všichni spát, a jelikož je v chatě pouze jedna velká místnost včetně postelí, musel jsem jít spát také. Vlaďka spala v ubikaci pro personál DOCu, neboť měla psa, a ten do chaty s turisty nesmí.

Ráno jsme se nasnídali, a protože Vlaďka pospíchala, aby se stihla vrátit do Glenorchy, rozloučili jsme se a já si v klidu ještě dosnídal a zabalil. Jako poslední jsem vyrazil z chaty a nabral kurz Lake Howden Hut. To je chata, u které začíná světoznámý Routeburn track a kolem které jsem musel projít, abych se dostal do Divide, což je místo na Milfordské silnici. Po několika kilometrech jsem se dostal k jezeru McKellar, nad kterým se tyčily krásně zasněžené vrcholky hor. Cesta sledovala břeh jezera a les vypadal jako opravdový prales. Tedy on to prales je. Stromy jsou porostlé mechem a všude jsou zelené a červené kapradiny. Vypadá to opravdu báječně. Asi po dvou hodinách jsem dorazil na Howdenovu chatu, kde jsem poprvé použil repelent proti muchničkám, neboť cigarety už přestali zabírat. Snědl jsem energetickou tyčinku, udělal pár povinných fotek a pokračoval dál v pochodu. Přešel jsem přes hřebínek Livingstone Mountains a dostal se do Divide, kde jsem si konečně mohl sundat návleky a chvilku si odpočinout. Cestou dolů jsem potkal několik desítek turistů, kteří šli pravděpodobně na vyhlídku Key Summit, kterou jsem z časových důvodů musel vynechat. V Divide jsem začal stopovat a hned první auto (karavan) mi zastavilo. Byl v něm mladý pár z Německa. Prohodili jsme pár frází a já si vzadu v karavanu započal užívat nádherných pohledů na údolí, kterým jsme projížděli cestou k Milford Soundu. To byla skvostná jízda. Po asi 45 minutách jsme dorazili do Milfordu, rozloučili se a já si zašel do blízké kanceláře koupit lístky na vyhlídkovou plavbu po Milfordu. Bylo za 10 minut dvě a slečna mě ujišťovala, že to v pohodě stihnu, že je přístav kousek. OK. Koupil jsem si lístek na druhou hodinu a rychlým krokem se vydal do přístavu. Došel jsem tam jen tak tak a slečna u přepážky musela volat kapitánovi, aby na mě počkali. Nakonec vše dobře dopadlo a já jako poslední nastoupil na středně velkou vyhlídkovou loď, na které bylo asi jen 10 lidí. Jen co jsem se usadil na horní palubě, přišla za mnou jedna Korejka, která tam dělala „námořníka“. Tak jsme se chvilku bavili, a když jsem řekl, že jsem z Čech, tak z ní vypadlo, že její šéfová na lodi je Češka. Pavlína byla ze Šumperka a na lodi dělá již rok a půl. Tak jsme se bavili různě o cestování, jak se dostala k tak dobré práci, kolik vydělává, jak dlouho tam chce ještě být atd. Také mi dávala soukromý výklad o Milfordu, za což jsem byl rád, neboť výkladu v angličtině jsem moc nerozuměl, protože foukal velice silný vítr. Cesta trvala skoro 2 hodiny a dojeli jsme až na volné moře. V této oblasti není Tichý oceán, ale Tasmanovo moře. Mezi Novým Zélandem a Austrálií. Projížděli jsme kolem Mitre Peaku (něco kolem 1800 m.n.m. – prý nejvyšší hora na světě čnící přímo z moře), kolem krátké kamenné pláže, na které si hrála rodinka malých tučňáků, kolem útesu na kterém spali dva tuleni a kolem krásného vodopádu, který společně se sluncem vytvářel na hladině krásnou dvojitou duhu. Poté jsme ještě vyzvedli několik desítek turistů z podvodní observatoře. Do přístavu jsme dorazili kolem 4té hodiny. Celá tato nádherná plavba stála 65 NZD. Poté jsem opět začal stopovat a po 15 minutách mi zastavil mladý pár z Austrálie. Ti mě vzali až do Te Anau, což je velice známé město ve Fiordland National Parku. Cestou jsem se dozvěděl, že hodně cestují a že byly před třemi lety v České republice. V Praze a v Českém Krumlově. Tak jsem jim řekl, že to je docela trapný, protože já v Krumlově nikdy nebyl :-). V Te Anau mi asi po 20ti minutách zastavil mladej týpek (novozélanďan) a hodil mě do Five Rivers. Cestou jsme kecali, ale celkem špatně jsem mu rozuměl. Byl jsem tou dobou už hodně moc unaven, protože poslední jídlo bylo ráno v McKellarově chatě. Čínská polévka s Eidamem a cibulí :-). Five Rivers je zajímavé místo. Je to křižovatka, kolem které jsou obrovské farmy a skoro žádné stavby. Důvod, proč to říkám je ten, že už se hodně stmívalo, začínalo pršet a já neměl stan ani karimatku, abych mohl někde přespat. Nemohl jsem se ani nikde schovat. Takže nervy začali celkem pracovat. Po asi půl hodině čekání a nadávání na každé auto, které kolem projelo a nezastavilo se mě „ujal“ jeden hodný farmář, který jel za známým do Queenstownu. Vzadu měl na vozejku terénní motorku, protože druhý den jel na nějaké závody. Od něj jsem se dozvěděl zajímavé věci ohledně farmaření na Novém Zélandu. Kolik stojí jedna kráva, kolik si vydělává prodejem jehněčího, kolik stojí vyměnit cele stádo ovcí za stádo krav atd. :-). Musím říct, že to bylo velice poučné. On sám vlastní 4000 ovcí a 120 krav. Takže celkem velké stádo :-). Kolem desáté večer jsem se dostal do Queenstownu. Totálně vyčerpán s prázdným žaludkem. Kluci indický zrovna slavili nějaký indický svátek, tak jsem se k nim připojil a vypil tři coly s whiskou. Vzhledem k únavě jsem šel brzy spát. Byly to dva super dny, na které jen tak nezapomenu. Vše dopadlo přesně tak, jak jsem si představoval. Celkově jsem nachodil 40 km a stopem ujel 300 km. To vše za dva dny. Celkové náklady na tuto cestu byly celkem 85 NZD, což je přibližně 1500,-.

Na žádost Zeda přikládám mapky. Všechny mé další články by již měli obsahovat doprovodná fota + mapy.

Mapa výletu:

• červená - Greenstone track
• modrá - stop s Němcema do Milfordu
• zelená - stop s Australanama do Te Anau
• žlutá - stop s Kiwákem do Five Rivers
• oranžová - stop s farmářem do Queenstownu
  

Mapa tracků v oblasti Fiordlanského národního parku:

Odkaz na další informace ohledně Greenstone-Caples tracku

Odkaz na FOTOGALERII

Zdraví Honza

Přibližný ceník zboží

Tady jsem se snažil zachytit ceny běžně kupovaného zboží. Obvykle se pohybují v nějakém rozmezí, takže zde uvedené ceny jsou buď cenami minimálními, nebo cenami průměrnými. Pokud bude zájem a chuť z mé strany, mohu jej rozšiřovat.

Jídlo	Cena v NZD	Cena v Kč
Mléko 1 litr	2	34
Chleba - den starý	2	34
Chleba - čerstvý	4	68
Houska	1	17
Jablka - 1kg	4	68
Papriky - 1kg	12	204
Česnek - 1kg	19	323
Zázvor - 1kg	19	323
Pomeranče - 1kg	6	102
Kiwi - 1kg	6	102
Těstoviny - nejlevnější	1	17
Kečup	4	68
Hořčice	4	68
Balík 6x0.33 piv - Tuborg	10	170
Whiskey - 1 litr - nejlevnější	30	510
Víno 750 ml - nejlevnější	8	136
Pivo v restauraci - 0.5 l	6	102
Koření	3	51
Jablečný mošť - 1 litr	2	34
Eidam - 750g	7	119
Šunka 20 dgr	4	68
Omáčky na těstoviny - 500 ml	4	68
Cigarety	10	170
Tabák DRUM	20	340
Toustový sýr	4	68
Hermelín, nebo něco podobného	8	136

Glenorchy, aneb po stopách těžby Scheelitu (20. – 22. 10. 2007)

Jelikož předpověď na tento víkend vypadala velice dobře, rozhodl jsem se navštívit Martina a Vlaďku v Glenorchy. Na tuto vesničku, která leží až na úplném konci jezera Wakatipu, a která má pouze 200 stálých obyvatel, jsem se dlouho těšil, neboť mi bylo nejednou řečeno, že je tam nádherně.

V sobotu odpoledne, poté co jsem se probral s alkoholového opojení :-), jsem se po domluvě s Vlaďkou a zabalení nezbytných věcí, vydal na konec Queenstownu s tím, že se pokusím stopovat. Došel jsem tedy na „výpadovku“ a začal stopovat. Asi po minutě mi zastavil jeden starší chlapík, a jelikož jinam než do Glenorchy nemohl jet, neboť je to jediné místo, kam tato silnice vede, nasedl jsem a počal si užívat krásné pobřežní cesty, která čítá přibližně 40 km. Během této cesty jsem se dozvěděl, že se nedávno přestěhoval z Wellingtonu, a že si v Glenorchy staví baráček. Živí se totiž jako malíř krajinek a proto je Glenorchy nejlepší místo, které si mohl vybrat. Po příjezdu jsem vystoupil a poděkoval. Byla to příjemná cesta. Martinův barák jsem nalezl velice rychle a ihned po vstupu mi bylo nabídnuto plzeňské pifko. Po krátké rozpravě a studiu map jsem se s Martinem vypravil na procházku po Glenorchy. Je to zajímavá vesnice. Každý barák vypadá tak nějak jako z jiné doby. Večer se vrátila Vlaďka. Popili jsme pár skleniček červeného vína s kolou a šli spát.

Ráno jsme s Martinem vyrazili na nedaleký kopec jménem Mt. McIntosh, který má něco kolem 1600 metrů. Cesta ubíhala celkem svižně, neboť jsme rychle stoupali po dost prudkém svahu. Počasí nám moc nepřálo, foukal velice silný vítr, ale zase na druhou stranu jsem se nepotil. Asi po 4 hodinách chůze jsme dorazili na McIntoshovu chatu. Byla to taková malá chatka, kterou původně vybudovali horníci, kteří tu těžili Scheelite. Tato ruda obsahuje Wolfram a tak tu byla během II. Světové války a Korejské války po tomto kovu velká sháňka, neboť ocel obsahující wolfram je mnohem pevnější, což bylo pro těžký válečný průmysl potřebné. Většina vybavení chaty byla původní, jen „ložnice“ byla dodatečně vybudovaná. Jelikož bylo ještě světlo a chata byla plná děr, pustili jsme se do oprav. Nejen proto, abychom se „zavděčili“ DOC, ale hlavně kvůli sněhu, který těmito dírami dovnitř lítal. Také bylo potřeba odklidit asi metr sněhu, který byl navátý před hlavním vchodem. Mezitím jsme si udělali čaj, kafe, snědli jsme tuňáka, rybičky v tomatu a nevím co ještě. Poté jsme začali rozdělávat oheň v kamnech, které byly celkem originálně vyrobené ze sudu. Jak jsme se po návratu zpět dozvěděli, budou odstraněna. Takže jsme byly možná jejich poslední uživatelé. Z návštěvní knihy jsme se dozvěděli, že za posledních 6 let tu spalo kolem dvaceti lidí, z čehož posledních 5 byly češi. Asi po dvou hodinách se nám povedlo kamna pořádně roztopit. Naštěstí měl Martin s sebou sekerku. Poté jsme seděli asi do 23:00 u kamen, sušili věci a kecali.

Ráno nás přivítalo překvapivě nádhernou modrou oblohou a dlouhými stíny, jež vrhalo slunce, které teprve před chvilkou začalo vykukovat zpoza kopců. Udělali jsme proto několik fotografií, nasnídali se a vyrazili zdolat McIntoshe. Stoupalo se perfektně i bez maček, neboť bylo asi 40 cm těžkého sněhu, ve kterém nohy dobře drželi. Dostali jsme se asi až 10 metrů pod vrchol, který nebyl tedy úplným vrcholem, ale spíše takovým předvrcholem, ale bez jištění se nám nechtělo moc riskovat. Udělali jsme spoustu fotek a počali traverzovat po vrstevnici s tím, že postupně dojdeme k další chatě, kde chtěl Martin najít nějaký ten Scheelit. Během traverzu jsem si zlomil jednu z mých trekových holí :-(. Asi po 2 hodinách jsme se k chatě dostali, ale vzhledem k množství sněhu a faktu, že chata byla rozpadlá, jsme se rozhodli pro návrat do chaty McIntosh, kde jsme měli zbytek našeho oblečení a vybavení. Po krátkém obědu jsme začali sestupovat. Asi po hodině jsme dorazili do údolí k řece, kterou jsme museli přebrodit. Zde jsem se poprvé setkal s legendárními Sandflies neboli muchničkami. Tyto drobné potvory, podobné našim komárům, dovedou totálně zlikvidovat příjemné zážitky z výletu, neboť pokud potkáte velké hejno, jsou schopné Vás, s nadsázkou, sežrat. Já jich naštěstí potkal jen několik kusů, ale poznal jsem, jak dovedou být otravné. Brodu jsem se trošku bál, neboť jsem měl v batohu foťák, o který jsem nechtěl přijít. Voda měla celkem silný proud, jelikož je období tání sněhu. Nakonec jsme ale přebrodili v pohodě. Martin bos a bez kalhot, já v botách, protože jsem je měl stejně mokrý. Po asi další hodině jsme dorazili do Glenorchy. Byl jsem rád, že mě nakonec Martin ještě hodil do Queenstownu. Musím říci, že se výlet velice podařil.

Odkaz na galerii je TADY

Zemětřesení

16. 10. 2007 v 1:29 mě probudilo zemětřesení. Jelikož to bylo mé první v životě, byl jsem velice překvapen :-). Shodou okolností to bylo na Zélandu největší zemětřesení za posledních 5 let. Epicentrum se nacházelo 60 km západně od Milford Soundu (což je něco kolem 200 km od Queenstownu) v hloubce 24 km, ale mělo sílu 6,7 na Richterově stupnici!!! Všechno kolem mě se třáslo, skleničky jezdili po stole, okna se třásla, postel poskakovala po zemi. Nevěděl jsem co mám dělat. Napadalo mě jen, jestli nemám utéct z baráku pryč. Pořád jsem totiž očekával, že se například zřítí strop, nebo něco podobného. Asi po 3 minutách vše ustalo a bylo po srandě. Potom jsem nemohl usnout, poněvadž mě to celkem vyděsilo. Asi po 10 minutách přišel tzv. „Aftershock“, neboli doprovodné zemětřesení, které následuje po každém větším, jenž je ovšem mnohem slabší. Ráno jsem se probudil a nevěděl, jestli se mi to zdálo nebo jestli to bylo reálné. Po příchodu do školy jsem se dozvěděl, že to bylo skutečné. První co jsem totiž uviděl, byl nápis na tabuli: „Earthquake“. Poté, co jsem povyprávěl o mých zážitcích, mi bylo řečeno: "Welcome to Queenstown", což mělo asi znamenat, že je to tu normální :-).

V 10:28 přišlo další, nyní již s magnitudou 6,2 stupně, které bylo o 10 km blíže, ale v hloubce pouhých 5 km. Řekl bych, že bylo stejně silné, ale mnohem kratší.

Další zemětřesení pak přišlo následující noc v 5:38 v hloubce 7 km a na stejném místě jako předcházející. Jeho síla byla 5,6 stupňů. No řeknu Vám, že je to sice zajímavá zkušenost, ale už nechci :-). Zvláště pak, když jsem si to spojil s přednáškou, kterou jsem absolvoval o týden dříve a o které jsem tu už psal.

Ten den jsem se také dozvěděl, že se sesunula půda na silnici k Milford Soundu a tudíž se několik turistů nemohlo vrátit zpět.

Zajímavý odkaz:

Seznam posledních zemětřesení

První víkend

12. 10. 2007

Začnu tím, že předpověď na víkend byla velice nepříznivá. V sobotu mělo spadnout až 100 mm srážek. Takže s mým výletem to vypadá bídně. Dnes odpoledne jsme měli jít bruslit, jak jsem psal v minulém článku, místo toho jsme ale šli na procházku kolem jezera, kde jsem ještě nebyl. Bylo hezké počasí, tak proč ne. Nakonec jsme šli jen já, Carla a Lisa, což je moje další lektorka. Nevím, zda jsem to již nepsal, ale mám dohromady tři lektorky. Jedna je z Anglie, druhá z Austrálie a ta třetí je místní kiwík. Což má v důsledku tu výhodu, že budu rozumět více dialektům. Novozélandská angličtina je totiž, co se týče přízvuku, celkem odlišná od angličtiny kontinentální. A to už vůbec nepočítám ty dva indický borečky :-). Co se týče mé angličtiny, tak musím uznat, že jsem se celkem zlepšil a už nepůsobím jako naprostý ňouma, jako tomu bylo ze začátku :-).

Po procházce jsem měl sraz s Vlaďkou, neboť se mnou musela probrat jednu důležitou věc. Těsně před mým odletem totiž změnili vízovou politiku a s mým WHS vízem mohu nyní studovat jen tři měsíce na jedné škole. Jelikož mám zde na QRC zaplaceno 17 týdnů, budu muset studia zanechat již na konci tohoto roku. Což mi ale v zásadě nevadí, ba naopak mi bude vrácena nějaká část mých peněz, které využiji na něco jiného. Ještě nevím na co. Asi na ubytování pravděpodobně. Myslím si totiž, že mi 3 měsíce ve škole budou bohatě stačit. Po této zprávě a dvou vypitých pivech v mé oblíbené putyce, jsem si šel koupit k Vodafonu zařízení pro připojení k internetu. Zde musím opět zaklepat na dřevo, neboť Vlaďka se nabídla, že si modem koupí na svou firmu (při dvouleté smlouvě se cena smrskne na pouhých 99 NZD z původních 399 NZD a měsíční paušál z 60 NZD na 50 NZD) a mě jej půjčí na dobu, po kterou budu tady ve městě. No co na to říct. Takový štěstí. Byl jsem celkem nesvůj z toho, že budu muset zaplatit skoro 500 NZD, tedy třetinu peněz, které tu s sebou mám. Díky Vlaďce budu mít teď peníze na jídlo :-). Navíc mi ještě nabídla, že bych mohl jít s ní a Martinem na Routeburn track, jeden z nejznámějších tracků tady na Zélandu. Oni bydlí v asi 40 km vzdáleném mini městečku, úplně na konci jezera. Ani autobus tam nejezdí. To místo se jmenuje Glenorchy (vyslovuje se „glenorky“, jelikož název pochází ze Skotského jména) a je to vstupní brána do Národního parku Mt. Aspiring a k několika trackům. V Glenorchy se prý natáčel i film Vertical Limit a Pán prstenů. Prý u nich budu moci i přespat, pokud bychom se museli vrátit v nevhodnou dobu a já nestihl žádný stop. Příští týden v pondělí je na Novém Zélandu „Labour day“; nějaký místní svátek. Takže předpokládám, že prodloužený víkend využiju k vandrování.

Po příchodu domu, jsem již viděl mé milé spolubydlící, jak nasávají pivo. Byl pátek a pátek je tady dnem pití alkoholu :-), neboť je to jediný den, kdy se tak nějak relaxuje a neučí. Mluvím ale o studentech. Ostatní lidé tu chodí do hospod a klubů mnohem častěji. Jelikož je tu alkohol v podnicích dost drahý, je tu zvyk, že jsou všichni do 23:00 u sebe doma a popíjejí výhodně zakoupený šnaps. My jsme si koupili 12 piv za 20 NZD a litrovou flašku whiskey za 30 NZD, což mi přijde skoro zadarmo. Plní sil jsme v jedenáct večer vyrazili jako spousta dalších studentů vstříc nočnímu životu v podobě mnoha klubů, které jsou tu rozesety na velmi malé ploše. Vstupy do všech podniků jsou zadarmo, a jak jsem na vlastní kůži zjistil, všechny zavírají už v pět ráno, tedy v době, kdy je člověk v plné síle :-). Je skvělé, že pokud se Vám nelíbí, jak hrají v jednom klubu, můžete velice rychle navštívit klub jiný. Výběr hudby bych přirovnal k našim klubům, jako je Futurum nebo Vagón, což mi plně vyhovuje. Nakonec jsem se dostal domů krátce po páté společně s Arpanem. Tenzing to zatáhnul o dvě hodiny dřív. Útrata za perfektní večer byla něco kolem 50 NZD, což odpovídá mé spotřebě v Praze. Noční život zde hodnotím jedničkou s hvězdičkou. Konečně jsem také viděl opravdu pěkné zélandské ženy :-). Nepříjemnou věcí je, že je tu velmi nevýhodný poměr chlapů a ženských. Tipoval bych to na nějakých 5:1 ve prospěch chlapů. Ale jak říkal Arpan, v létě se to změní, neboť Queenstown je nyní plný Snowboardistů, neboť právě končí zimní sezóna. :-)

13. 10. 2007

Dnešek jsem víceméně proflákal, neboť jsem měl kocovinu. Stejně bylo venku hnusně. Abych nezapomněl, tak v sobotu ráno přijela nová spolubydlící. Je to mladá holka z Německa. Jmenuje se Manuela a bydlí ve spodním poschodí. Takže nás tu nyní je 6 :-).

15. 10. 2007

Dnes mám konečně připojení z domova, takže si budu moci sehnat nějakou práci i mimo Zéland. Navíc jsem si koupil simku, takže od teď jsem opět na telefonu. Kdyby mi někdo chtěl poslat zprávu, tak může na toto číslo: 0064210663056

Čágo v Praze

Honza

Přednáška o zemětřesení

10. 10. 2007

Včera se za mnou stavil Martin Slíva, manžel Vlaďky. Ohledně internetu, neboť stále nemám ideální připojení z apartmánu. Stále se musím připojovat ze školy, ale jejich síť je pomalá a navíc dost poruchová. To se týká ale jen WiFi připojení. Naštěstí zde, jak jsem zjistil, existuje možnost používání 3G sítě od Vodafonu. Nepříjemnou stránkou věci je ale cena zařízení, které si budu muset koupit. Cena 399 NZD :-(. Počítám ale s tím, že se toho před odjezdem zbavím tím, že to někomu prodám a tudíž se mi něco vrátí. Měsíční poplatky s 1 GB limitem za přenesená data jsou 59.99 NZD.

Po tom, co jsme prodiskutovali internet, jsme se vydali do blízké hospůdky, kde vaří i plzeňské pivo. Mezitím jsme se ještě stavili v kanceláři DOC (Department of Conservation = něco jako u nás ministerstvo životního prostředí), kde je spousta materiálů o všech turistických cestách (tento úřad se totiž stará o údržbu těchto cest atd.), včetně map, průvodců atd. Na zdi tam mají pověšenou obrovskou, opravdu detailní mapu, takže se zde dají dobře plánovat „tracky“. Dozvěděl jsem se například, že v okolí je mnoho chat, které jen příležitostně využívají lovci, takže je rozumné je používat, namísto tahání se s těžkým stanem. Nocleh na těchto chatách je placen „na dobré slovo“, což znamená, že si člověk koupí v kanceláři DOC něco jako vstupenky (každou za 5 NZD) a v každé chatě, kterou navštíví, jednu zanechá. Nebo je zde druhá možnost a tou je zakoupení permanentky, která platí celý rok a která stojí pouhých 90 NZD a člověk může bez výčitek nocovat, kde se mu zlíbí po celý rok. Mám tedy jasno. Koupím si permanentku.

Poté jsme již konečně zašli na mé první novozélandské točené pivo. Musím říct, že zde mají dobrá piva. Cena 6 NZD. Během popíjení jsem se od Martina dozvěděl mnoho zajímavých informací o turistických i neturistických cestách v této oblasti. On je opravdu člověk na slovo znalý, neboť zde žije již sedm let a zná snad všechny „tracky“ na Novém Zélandu. Navíc se tím živí. Po jednom pivu jsme se vydali na přednášku o zemětřesení do známého Queenstownského hotelu, jehož jméno si bohužel nepamatuji.

Zpočátku jsem byl poněkud skeptický, neboť jsem se obával, že přednášce nebudu rozumět. Naštěstí ale přednášející profesor perfektně artikuloval a mluvil vcelku pomalu, takže jsem rozuměl skoro všemu. Do té doby jsem neměl tušení, že Nový Zéland je tektonicky aktivní oblast. Ale to co jsem se tam dozvěděl, mne celkem překvapilo. Každých přibližně 200 let se na Novém Zélandu objeví tzv. super zemětřesení o síle 8+ na Richterově stupnici, což je maximální hodnota. Není náhodou, že perioda zemětřesení vychází zrovna na toto období. Účinky zemětřesení mají být katastrofické. Otřesy vytvoří 400 km dlouhou trhlinu táhnoucí se celými Jižními Alpami napříč celým jižním ostrovem. Epicentrum by mělo být asi 150 km severně od Queenstownu a trhlinu by mělo způsobit posunutí zemských desek o 4 metry vertikálním směrem a o 8 metrů směrem horizontálním. Následkem toho bude zničena většina měst na jižním ostrově. Padající kameny a sesouvající se půda zahradí řeky, které budou vytvářet jezera, která se později pod tlakem vody protrhnou a zničí ostatky měst. Například na jezeru Wakatipu (na němž leží Queenstown) se vytvoří 5 metrů vysoká vlna Tsunami. Ta vznikne padáním obrovských kamenů do tohoto 400 metrů hlubokého jezera. Celkově byla celá přednáška vedena v dosti utopickém stylu. Probírali se zde i různé možnosti záchrany obyvatel, dodávky materiálu, financí apod. Musím říci, že jsem byl mile překvapen. Ať už tím, že jsem vcelku dobře rozuměl, tak tím, že jsem se dozvěděl řadu zajímavostí.

Po přednášce jsme se opět vrátili do hospody. Dali jsme si ještě dva kousky a Martin mi nabídl, že pokud budu chtít, tak mne s sebou vezme na nějaký „track“, z čehož jsem měl opravdu upřímnou radost, neboť jsem zatím nesehnal nikoho, kdo by se mnou vypadnul z města. Takže uvidím, jak to dopadne. Nicméně na tento víkend jsem si naplánoval dvou denní tůru po okolních horách. Vše záleží ale na počasí. Pokud bude ošklivo, tak budu biflovat slovíčka. Pokud bude pěkně, můžete se těšit na hromadu fotek. :-)

Tak to je pro dnešek vše. Je 21:23, takže se půjdu vykoupat a spát. Domácí úkol jsem již udělal :-).

Dodatek I:

Dnes jsem oficiálně přestal kouřit, neboť jsem dokouřil poslední cigaretu. Právě žvýkám jednu Nicoretku :-)

Dodatek II:

Zítra jdeme se třídou na stadion bruslit :-). Už se těším na Brazilky :-), jak jim to půjde. Každý pátek se totiž dělá nějaká aktivita, kterou si vybereme. Například jízda na kajaku na jezeru, nějaký výšlap, bruslení, kolo apod.

Mějte se fajnově

Honza

První dny v Queenstownu

6. 10. 2007

Vcelku s rozpaky jsem vstoupil do mého nového bydlení, neboť jsem nevěděl, co mě bude čekat. Nakonec vše dopadlo nadmíru dobře. Bydlím se dvěma kluky z Indie. Jeden se jmenuje Arpan a pochází z Nového Dillí a je mu 26 let. Ten druhý pochází ze severní Indie, z podhůří Himaláje. To dokazuje i jeho jméno. Jmenuje se Tenzing :-). Je mu 25 let a oba dva výrostci studují hotelový management. Oba mluví plynule anglicky, takže já sem ten nejhorší :-). Naštěstí jim celkem rozumím a občas ze sebe taky něco dostanu. Nejvíc mě vždycky štve, když mezi sebou začnou mluvit indicky. To potom nevím, jestli nemluví o mně. No a pod námi bydlí jeden týpek ze Zimbabwe. Jmenuje se Graeme a je to běloch, což mě celkem překvapilo. S ním bydlí holka z Brazílie, která se mnou chodí do třídy. Jmenuje se Mariana, pochází se Sao Paula a je jí 25 let. Vlastně všichni lidi z „Beeches Apartments“ studují tu stejnou školu.

Co se týče vybavení apartmánu, tak na to si nemohu stěžovat. Samotný apartmán má dvě patra. Já a Indové bydlíme v horním patře s nádherným výhledem na centrum města a hlavně na jezero a protilehlé hory. Každý máme svůj pokoj, svojí koupelnu a záchod. Pak je tu společný obývák s televizí, DVD přehrávačem, věží, velkou sedačkou a krbem. Poprvé jsem viděl krb na dálkové ovládání :-). Společně s obývákem máme hezkou kuchyňku, která je ale neustále obležená špinavým nádobím :-). No jo, tři kluci. Taky nesmím zapomenout na balkón, který nemá chybu. Je z něj totiž super výhled. A málem bych zapomněl, že máme i svojí prádelnu. Jsou tam tři přístroje. Já znám jen jeden. A to je pračka. Ty ostatní nevím k čemu jsou. Ten jeden vypadá jako ždímačka. Možná ta pračka neumí ždímat. No uvidím.

Na uvítanou jsem koupil v supermarketu nejlevnější víno :-) a s kluky si dal pár doušků. Po vínu a asi hodině povídání, jako odkud jsem; co dělám atd., jsem si šel lehnout a dohnat spánkový deficit.

7. 10. 2007

Ráno jsem se probudil nečekaně v pět ráno. Byla mi totiž hrozná zima. A to jsem spal v ponožkách!!!. Tady je totiž zvykem netopit a přímotopy, které jsou v každém pokoji, se kvůli ceně elektřiny moc nepoužívají. Ale myslím, že jde o zvyk. Každopádně hned po ránu jsem s napětím očekával příjezd člověka z letiště. Měl přijet kolem deváté, tak jsem si pro jistotu šel stoupnout ven, protože on nemohl vědět, v jakém jsem ubytován apartmánu. Po dvou hodinách přešlapování jsem se rozhodl, že si zajedu osobně na letiště. Vzal jsem si peníze a upaloval na zastávku, která je dole v centru města – Downtownu. Protože mě Vlaďka den předtím provezla městem, šel jsem na jistotu. Autobus jel asi za 5 minut. Cena za jednu cestu na letiště je 5 NZD. Na letišti jsem s radostí obdržel svůj batoh a na cestu zpět jsem si vzal taxíka. To už bylo o něco dražší. Vyšel mě na 34 NZD, ale taxikář byl charakter, tak jsem to měl nakonec za 30 NZD. Prý, že jsem student :-). Když jsem se vrátil z letiště, Arpan zrovna vařil oběd. Vajíčka :-). Tak mi nabídnul. Měl jsem tedy vajíčka s kečupem a sýrem. Po vydatném obědě jsem si vyrazil na procházku po městě, abych si zmapoval, kde co je. Nejdřív jsem zašel do asi 15 minut vzdáleného supermarketu na kraji města. Koupil jsem si nějaký maličkosti, jako třeba adapter na zásuvku, bez kterého bych si nemohl zapojit nic do zásuvky. Pak jedno novozélandský pivo. To nejlevnější :-). Ale musím uznat, že nebylo špatný. Koho by to zajímalo, tak tohle pivo stálo 2.50 NZD (kurz je přibližně 1 NZD = 17 Kč). Jinak ty lepší piva stojí tak od 4 NZD za plechovku 0,33l. Celkem mě rozveselilo, že ve výběru mají i české pivo. Budweissera a Plzeň. Ale nebudu pít přeci něco, čeho mám už za ty léta plný zuby :-). Pak jsem se procházel městem a usrkával z plechovky, až jsem dorazil k jezeru, které mě svoji krásou fakt dojalo. Procházel jsem se skoro celý den a celou dobu si nadával, protože jsem si s sebou nevzal foťák. Po návratu domu jsem se rozhodl, že se tam musím ještě vrátit, ale tentokrát už s foťákem. Okolní hory jsou totiž pokryté sněhem a podle počasí to vypadá, že už dlouho nebudou a tak jsem si ještě chtěl udělat pár fotek zasněžených hor. Jinak co se týče počasí, tak je tu nádherně polojasno. Ani ne zima, ani ne vedro. Prostě tak akorát. V noci klesá teplota k nule, ale ve dne je příjemných 18. To je můj odhad. Večer se za mnou stavila Mariana zespoda, protože chtěla vědět, s kým bude chodit na angličtinu. Šli jsme k ní dolů a já dostal od jejího spolubydlícího nějaký pivo na uvítanou. Chvilku jsme kecali a potom jsem šel spát.

8. 10. 2007

Dnes byl první školní den. Musím říct, že jsem se na školu dost těšil a to především proto, že jsem byl zvědav, s kým budu ve třídě a jak bude vypadat výuka. Do školy jsem přišel na půl devátou, přesně tak, jak jsem měl. První co jsem absolvoval, bylo krátké seznámení s nějakým manažerem, který ale působil dost lidsky. Vlastně mi celou dobu vyprávěl, jak miluje rugby, stejně tak jako všichni lidé na Zélandu a že zrovna dneska prohrál jejich tým ve Francii na nějakém mistrovství světa. Tak jsem mu naznačil, že u nás není rugby sportem číslo jedna a že mě to zas tak moc nezajímá :-). Pak jsem dělal rozřazovací test. Vylezlo z něj, že jsem “Upper Intermediate“. Tedy více pokročilý. Poté jsem byl doveden do výuky a zjistil, že jsme ve třídě pouze 4. Já, Mariana – Brazilka z apartmánu, Carla – taktéž Brazilka z Rio de Janeira a Charleene – naše lektorka, která pochází z Austrálie. Tady je to opravdu hodně internacionální. Charleene je skvělá. Může jí být tak kolem 35 let, ale je s ní fakt sranda. Celá ta výuka se nese v takovém rodinném stylu. Pravděpodobně kvůli tomu, že je nás tak málo, za což jsem opravdu moc rád. Výuka skončila ve tři a já toho měl plné zuby. Bylo pro mě dost náročné celou tu dobu přemýšlet v angličtině. Poté jsem si zašel do supermarketu pro nějaké jídlo a další věci a rozhodl se, že si udělám první track – tůru. Hned za apartmánem totiž začíná „Queenstown Hill walking track“. Je to cesta na takový menší kopeček, který se tyčí nad Queenstownem ve výšce přibližně 900 m.n.m, takže převýšení z města je přibližně 600 metrů. Přišel jsem tedy domů, udělal si jídlo a vyrazil. Po hodině svižnější chůze jsem dorazil na vrchol a udělal odtud pár fotek. Krajina byla opět ohromující, ale na to už si tady začínám pomalu zvykat. Další hodinu jsem se toulal po planině kolem vrcholu a neustále fotil a rozjímal nad životem. Začalo se stmívat a já začal sestupovat zpět dolů do města. Dorazil jsem kolem sedmé, vykoupal se a pustil se do domácího úkolu :-). Teď ležím unavený v posteli a píšu tyhle blbosti :-). Snad se mi zítra povede tohle všechno dát na web.

Mějte se báječně, tak jako já tady.

Dodatek I:

Možná někoho zajímá, jak je to tady s alkoholem a cigárama. Budete se divit, ale žádné bujaré večírky se tu nekonají. Alespoň ne v těchto apartmánech. Všichni lidé jsou tu tak nějak moc svědomitý. Každý večer si všichni zalezou ke svým úkolům a učí se. A já jsem za to opravdu rád. Ale tak uvidíme, co přinese víkend. Ale i kdyby se pilo o víkendu, tak je to pořád stokrát lepší než v Praze. :-) Alespoň pro mne. :-) A cigarety tady nekouří skoro nikdo. Nejen proto, že jsou tu pekelně drahý (krabička stojí 10 NZD!!!), ale i proto, že tady lidé žijí o poznání zdravěji. Takže dokouřím své poslední zásoby a končím!!.

Dodatek II:

Právě je 22:22 a mě už začíná být docela zima. Takže se jdu zabalit do dvou peřin a pokusím se usnout.

Ze Soulu do Queenstownu

V 19:20 místního času jsem nastoupil do letadla Boeing 777, které je svoji kapacitou hodně podobné Airbusu A330. Při vstupu na palubu jsem si myslel, že letím snad stejným letadlem, neboť letušky vypadali stejně, jako ty předešlé. Ony ty Korejky vypadají všechny podobně. Navíc nejsou nijak moc hezké, na rozdíl od Japonek. Šel jsem pomalu uličkou a hledal své místo. Dostal jsem přesně to samé jako v Airbusu. 47A. Tedy u okna, těsně za křídlem. Na rozdíl od předchozího letu ale na místě 47B už někdo seděl. Byla to mladá slečna. Letadlo začalo rolovat, já si pustil hudbu do sluchátek a těšil se na start. Ten nikdy neomrzí. Stejně jako přistání. No nic. Pořád jsem přemýšlel, odkud může moje sousedka být. Moc se mi nechtělo pouštět se s ní do hovoru, neboť si zatím nejsem jist svojí angličtinou. Naštěstí udělala ona první krok. Při sklence vína, které jsme dostali při startu, se mě zeptala, odkud jsem. Odvětil jsem, že z Čech. Nevěděla o čem je řeč, což bylo celkem zarážející, neboť jak jsem zjistil, ona byla ze Švýcarska. Tak jsem si řekl, že je to trošku zvláštní, neboť jsme skoro sousedé. Nakonec z ní vypadlo, že zná Československo, ale Čechy ne :-). Dal jsem jí tedy lekci ze zeměpisu a historie. To už v nás ale mizeli další a další skleničky báječného vína. Postupně jsem se dozvídal, že jí je 20 let, jmenuje se Regula (:-), dost zvláštní jméno; prý typické švýcarské, ale že ji mám říkat Regí), studuje architekturu, bydlí kousek od Zurrichu v rodinném baráku se svými rodiči a právě teď jede studovat angličtinu na 2 měsíce do Aucklandu. Nakonec jsme si dali každý asi 6 skleniček a letuškám se už moc nechtělo nám nalévat další :-). Zvlášť když mě a Regí viděli, jak se potácíme na záchod. Prokecali jsme toho celkem dost. Taky jsme spolu seděli 12 hodin, tak aby ne. Musím říct, že za tu dobu se z nás stali celkem dobří kamarádi. Vyměnili jsme si emailový adresy a domluvili se, že se znovu setkáme tady na Zélandu. Dostal jsem od ní pravou švýcarskou čokoládu a cigarety Parisienne a ona za to dostala na oplátku českou kvalitou v podobě cigaret Sparta. Trošku se ušklíbla nad strohým designem krabičky. Vysvětlil jsem jí ale, že to jsou nejlepší cigarety u nás na trhu :-). Ona chce po těch 2 měsících studia cestovat, tak jsem ji nabídl, ať se staví na jihu v Queenstownu. Tak uvidím, zda ji ještě potkám.

Jinak let probíhal hladce, letěli jsme přes jih Japonska, ostrov Papua Nová Guinea, kolem východního pobřeží Austrálie až na Nový Zéland. Přistání bylo trošku dramatické, neboť letadlo dostalo smyk a udělalo několik esíček na runwayi. Tak jsme si řekli, že to byl asi nějaký pilot začátečník a celkem si oddechli.

Pak následovalo pro mě celkem dramatické odbavování, během kterého jsem ztratil Regí. Při pasové kontrole mě celník odvedl stranou a začal se vyptávat na takové ty věci, jako kam jedu, proč tam jedu, na jak dlouho tam jedu apod., přičemž si vzal některé mé doklady a odešel. Asi po 5 minutách, přísel jiný celník a chtěl zbývající doklady. Po 20 minutách přišel třetí a s úsměvem na tváři mi oznámil, že jsem žádoucí a že můžu vstoupit do jejich země. Dostal jsem tedy razítko do pasu, které mě opravňuje k ročnímu pobytu tady na Zélandu.

Pak následoval další menší problém. Tím problémem byl „BIO-check“. Tady organizace MAFA, která dohlíží nad tím, aby do země nebyly zavlečeny nežádoucí organismy, kontroluje přijíždějící návštěvníky. Mě samozřejmě opět vzali stranou (pravděpodobně kvůli objemnému batohu) a po zjištění, že mám stan, mi jej vzali a řekli ať počkám u okénka v další místnosti. Po 10 minutách mi ho ženská (Maorské národnosti) v gumových rukavicích z okénka podala. Musel jsem ho znovu složit, neboť kontroloři MAFY jej vyndali z obalu a vydesinfikovali. Teď celkem obstojně smrdí. Každopádně skoro po hodině průtahů jsem byl v Aucklandu před letištěm. Sláva. Jsem na Novém Zélandu. V zemi, kterou jsem vždycky chtěl navštívit, a teď se mi splnil můj sen. Ale to jsem si uvědomil až o den později. Nyní jsem byl pekelně vyčerpán, neboť jsem už druhou noc nezamhouřil oko. Ještě bych zapomněl zmínit, že jsem při tom zmatkování se stanem ztratil letenku, kterou mi naštěstí nějaký pán našel a přinesl :-). Měl jsem celkem štěstí, neboť další letadlo mi letělo ani ne za hodinu. Navíc z jiného letiště, jak jsem se dozvěděl od Regí, která tou dobou už byla pryč. Čekal na ni totiž chlapík ze školy, tak jsme se nemohli ani rozloučit.

Před letištěm jsem nastoupil do autobusu, který mne odvezl na vedlejší letiště, které slouží výhradně pro domácí lety. Pak následoval let Boeingem 737 do města Christchurch, kde jsem musel přestoupit opět na 737čku. Touhle dobou jsem byl na hranici života a smrti, neboť jsem měl za sebou 3 dny beze spánku navíc časový posun +12 hodin. Kolem 16:30 místního času jsme se přiblížili k městu Queenstown a začali kroužit kolem letiště. Při pohledu z okna mi začalo být jasné, že řeči o krásné přírodě nebyly smyšlené. Zasněžené vrcholky hor obepínají ze všech stran jezero Wakatipu s městem Queenstown. „Bože to je nádhera“, pomyslel jsem si a v duchu si říkal, že mám o zábavu na několik měsíců postaráno. Samotné přistání je unikátní zážitek, neboť letadlo letí nízko nad zemí kaňonem a přibližuje se k letišti tak blízko ke skalním stěnám po obou stranách, že jsem měl opravdu strach a modlil se, aby pilot byl zkušenější než ten na trase Soul – Auckland. Nakonec to zvládnul výborně.

V letištní hale na mě čekala Vlaďka, která mi celý pobyt zařizovala. Původně jsem nechtěl, aby pro mne přijela, neboť jsem si to chtěl užít až do úplného konce, ale poté, co jsem zjistil, že moje zavazadlo jaksi v letadle nebylo, jsem byl opravdu srdečně rád, že tam je. Jak jsme zjistili, můj batoh zůstal v Christchurchy a přiletí prvním letadlem zítra ráno. No fajn, naštěstí jsem měl v příručním zavazadle od každého oblečení jeden kus (Díky mami :-) ). Vlaďka mě a můj batoh naložila do svého auta a jeli jsme do Queenstownu. Než mne vysadila u mého apartmánu, vzala mne ještě do centra města a ukázala důležité obchody, policii, hospody, školu atd. Je to skvělá ženská a jsem jí opravdu srdečně zavázán za to, jak mi celou cestu připravila :-). Pak už následoval příjezd do mého apartmánu „Beeches“. A o tom v dalším článku.

Z 25.000 km vzdáleného Queenstownu zdraví „Mullerák“.

Nový Zéland - Soul (mezipřistání)

Ahoj ahoj ahoj,
tak se poprvé ozývám z cesty na Nový Zéland. Právě sedím v letištní hale na mezinárodním letišti v Soulu. Před hodinou jsme přilétli. První, co jsem udělal bylo, že jsem si našel kuřárnu a dal si spartičku. V letadle byl totiž zákaz kouření, což se dalo očekávat.
Let probíhal naprosto v pohodě. Skoro žádný turbulence, hromada místa, skvělý jídlo. Celkem mě překvapilo, že letadlo letělo poloprázdný. Já měl například pro sebe dvě místa u okna nalevo. Takže jsem pěkně viděl na tribunu při odletu a měl dost místa na rozvalení se. Přibližně hodinu po startu jsme dostali večeři, která byla jedním slovem skvělá. Takhle dobře jsem se nenajedl ani u nás v restauraci. Možná to bylo i proto, že jídlo bylo na mě až moc exotický. Rybí polévka s chaluhami (nebo něco podobného) a jako hlavní jídlo byla rýže se sezamovým olejem a k tomu nějaký blíže nespecifikovaný ingredience. Jediný co jsem z toho znal byly malý žampiony. K tomu byl výborný salát, který opět nevím z čeho byl. Bylo to dost ostrý, ale to mám rád. Pak ještě tiramisu, jako zákusek. K tomu sem si dal tři pifka a ještě červený víno. Ranní jídlo bylo celkem normální. Žádná exotika.
Co se týče trasy letu. Letěli jsme z Prahy směrem na Moskvu, kterou jsme oblétli ze severu. Dále pak na Jekatěrinburk. Dále přes Sibiř, přes Mongolsko, kde jsem letěli nad jeho hlavním městem, přes Čínu a jakoby ze severu jsme přilétli do Soulu. Jak jsem předpokládal, Severní Korei jsme se vyhnuli. Ale jen o kousíček. Viděl jsem její pobřeží. Je to zvláštní pocit dívat se do země, kde vládne nejhustší diktatura na zemi.
Musím zmínit jednu pohodovou chvilku v letadle, někdy v půlce letu. Objednal jsem si pifko, ke kterému jsem dostal skvělý americký medovo-slaný arašídy. Do sluchátek jsem si pustil vážnou hudbu a z okýnka sledoval jak pode mnou ubíhají do oranžova zabarvený města a nade mnou pomaleji ubíhající stříbrný hvězdy. Do toho všeho krásně svítil měsíc. V tu chvíli jsem si začal uvědomovat , jak moc dobře jsem udělal a se šibalským úsměvem jsem si představoval, co vše mě ještě čeká.
Na letišti v Soulu jsem se seznámil s jedním klukem o kterém jsem si myslel, že poletí se mnou až do Aucklandu. Nakonec z něj vypadlo, že letí do Sydney studovat postgraduál z politologie. Tak tu teď oba sedíme v letištní hale, notebooky máme na kolenou a datlujem :-). Mimochodem od něj jsem se dozvěděl, že je tu jedna Wi-Fi síť zadarmo a já si pár minut před tím předplatil 2 hodiny za 6 dolarů :-(. Zbytečně.
Už se těším až dostanu hlad, neboť jsem si vyhlídnul v jednom "bufetu" nádherně vypadající sushi za 10 U.S. dolarů. Což mi přijde jako dost málo.
Tak to by zatím stačilo. Jdu si zapálit do kuřárny plný korejců. Jsem dost unavenej, neboť jsem spal asi hodinu. Doufám, že v druhým letu se vyspím víc.
A nakonec přidávám pár fotek

Dodatek I:
Po krátkém přesvědčování, že se mi rozbila Wi-Fi karta v počítači, mi bylo navráceno 6 dolarů :-)

Dodatek II:
Chtěl bych moc poděkovat všem, co se se mnou přišli rozloučit na Ruzyň. Moc mě to potěšilo a dojalo. Hlavně skoro-brečící Zéďa mě dojal. Skoro sem to nevydržel.. :-)

Dodatek III:
Tak sem si zašel na to sushi. To byl jako fakt nářez. Bylo to strašně dobrý a hlavně ty chutě byly hrozně neobvyklý. Asi pro mě zatím nejkulinařštější zážitek. Ty hůlky co mi k tomu dali jsem po pár minutách zahodil a došel si pro vidličku a nůž. Protože bych asi jinak nestihnul letadlo :-)
Cena: $13.70

Nový Zéland - kolik ta sranda stála

• Letenka (Praha-Soul-Auckland a zpět Auckland-Fiji-Soul-Praha): 40.564,-

• Letenka (Auckland-Queenstown): 4.080,-

• Škola Queenstown Resort College (17 týdnů) + ubytování (12 týdnů): 135.235,-

• Vratná záloha na ubytování: 15.861,-

• Poplatky + studijní materiály: 8.500,-

• Pojištění: 4.845,-

• Visum (Working Holiday Scheme - WHS): cca 2.500,-

• Očkování (břišní tyfus, meningoková meningitida): 900,-

• Kapesné: 30.000,-

• Celkem: 242.485,-

Nový Zéland - galerie

Na adrese http://picasaweb.google.com/novyzeland2007 se budou nacházet veškeré mé fotografie. Stejný odkaz je k nalezení také v menu Galerie fotek na pravé straně mého blogu.

Nový Zéland - známý v Queenstownu

Díky zásluze Ondry Prachaře jsem se zkontaktoval s Jirkou Vernerem, který v současnosti již 6 měsíců pobývá ve městě, kam mám namířeno. Jaká to náhoda. Jak já se těšil, že nepotkám žádný čechy. Ale zase na druhou stranu našinec na druhý straně zeměkoule potěší v krizi.

Nový Zéland - očkování

S přijmutím faktu, že bych si cestu mohl prodloužit o několik dalších tisic kilometrů v rizikových oblastech, jsem si uvědomil, že bude nejspíše potřeba informovat se o nějakém očkování. Na stránce o vakcínách a očkování jsem se dočetl, že pro mne by bylo vhodné očkování proti žluté zimnici a břišnímu tyfu. Také by se hodilo si s sebou sehnat nějaké léky na malárii.

Nový Zéland - plán cesty

Takže jak bude probíhat moje cesta?

• 4.10. - 6.10. 2007 - Odlet z Ruzyně směr Jižní Korea do Soulu (Airbus A330-300); dále přelet ze Soulu do Aucklandu (Boeing 777). Z Aucklandu poletím s Qantas Airways do Christchurch a odtud do Queenstownu.
• 8.10. - 21.12. 2007 - Studium na QRC (Queenstown Resort College) angličtiny - General English (obecná angličtina)
• 21.12. 2007 - 7.1. 2008 - Prázdniny
• 7.1. 2008 - 15.2. 2008 - Studium angličtiny - English for Tourism (angličtina se zaměřením na cestovní ruch)

Zde končí pevně naplánovaná etapa mého dobrodružství a odteď to bude jen přibližné

• 15.2. 2008 - 15.5. 2008 - Cestování a vydělávání peněz
• 15.5. 2008 - 18.5. 2008 - Přelet na Fiji a krátký pobyt tam
  
• 18.5. 2008 - Návrat domů přes Soul

Další možností by mohl být přelet do Austrálie. Pak se dostat na sever Australie, odkud se na lodi přeplavit na ostrov Papua Nová Guinea. Tady pomocí nohou, stopu, či domorodých dopravních prostředků popojet na západ, směrem na Javu, Indonésii, Sumatru. Dostat se přes Singapur, Malajsii, Thajsko, Barmu, Vietnam, Čínu až do Mongolska, odkud se přepravit Transibiřskou magistrálou do Moskvy.

Nový Zéland - cesta se blíží

Sedím v práci a neustále přemýšlím, častěji a častěji, o cestě, která mě zanedlouho čeká. Stále se mi v hlavě otevírají otázky, zda jsem udělal dobře, zda na něco nezapomenu, zda to vše psychicky zvládnu. Zda zvládnu odloučení od mých rodičů, sourozenců a kamarádů. Čas T-22 dnů. Začíná jít do tuhého. Je to zvláštní pocit z věci, ze které se už nedá vycouvat. Na druhou stranu se už nemohu dočkat. Modlím se, abych minimálně první měsíc nenarazil na žádnýho čecháčka. Snad se povede.

Budu se snažit sem pravidelně přispívat nejen textem, ale spíše fotografiemi. Už nyní se modlím za svůj foťák, aby to přežil. Ještě se pokusím někde schrastit mini-stativ na krajinky.

Můj nynější největší problém se týká nedostatku penízků. Snad se mi povede ještě nějakou desetitisícovku splašit, aby mě vůbec pustili v Aucklandu z letiště :-).

Pokus o zdolání Gross Prielu

Vlevo Spitzmauer, vpravo Grosser Priel

Většinu z tohodle jídla jsme za večer snědli


Kamínka neměli chybu. Sice jsme je asi půl hodiny rozdělávali, ale jinak supr.

Noubrejn si odpálil doutníka.

Oslava mých 27. narozenin

Maki a Verča

Společné foto (zleva: Kubajs, Pája, Mirča, Milča, Já, Z)

Kubajs

Tonda