Jelikož předpověď na tento víkend vypadala velice dobře, rozhodl jsem se navštívit Martina a Vlaďku v Glenorchy. Na tuto vesničku, která leží až na úplném konci jezera Wakatipu, a která má pouze 200 stálých obyvatel, jsem se dlouho těšil, neboť mi bylo nejednou řečeno, že je tam nádherně.
V sobotu odpoledne, poté co jsem se probral s alkoholového opojení :-), jsem se po domluvě s Vlaďkou a zabalení nezbytných věcí, vydal na konec Queenstownu s tím, že se pokusím stopovat. Došel jsem tedy na „výpadovku“ a začal stopovat. Asi po minutě mi zastavil jeden starší chlapík, a jelikož jinam než do Glenorchy nemohl jet, neboť je to jediné místo, kam tato silnice vede, nasedl jsem a počal si užívat krásné pobřežní cesty, která čítá přibližně 40 km. Během této cesty jsem se dozvěděl, že se nedávno přestěhoval z Wellingtonu, a že si v Glenorchy staví baráček. Živí se totiž jako malíř krajinek a proto je Glenorchy nejlepší místo, které si mohl vybrat. Po příjezdu jsem vystoupil a poděkoval. Byla to příjemná cesta. Martinův barák jsem nalezl velice rychle a ihned po vstupu mi bylo nabídnuto plzeňské pifko. Po krátké rozpravě a studiu map jsem se s Martinem vypravil na procházku po Glenorchy. Je to zajímavá vesnice. Každý barák vypadá tak nějak jako z jiné doby. Večer se vrátila Vlaďka. Popili jsme pár skleniček červeného vína s kolou a šli spát.
Ráno jsme s Martinem vyrazili na nedaleký kopec jménem Mt. McIntosh, který má něco kolem 1600 metrů. Cesta ubíhala celkem svižně, neboť jsme rychle stoupali po dost prudkém svahu. Počasí nám moc nepřálo, foukal velice silný vítr, ale zase na druhou stranu jsem se nepotil. Asi po 4 hodinách chůze jsme dorazili na McIntoshovu chatu. Byla to taková malá chatka, kterou původně vybudovali horníci, kteří tu těžili Scheelite. Tato ruda obsahuje Wolfram a tak tu byla během II. Světové války a Korejské války po tomto kovu velká sháňka, neboť ocel obsahující wolfram je mnohem pevnější, což bylo pro těžký válečný průmysl potřebné. Většina vybavení chaty byla původní, jen „ložnice“ byla dodatečně vybudovaná. Jelikož bylo ještě světlo a chata byla plná děr, pustili jsme se do oprav. Nejen proto, abychom se „zavděčili“ DOC, ale hlavně kvůli sněhu, který těmito dírami dovnitř lítal. Také bylo potřeba odklidit asi metr sněhu, který byl navátý před hlavním vchodem. Mezitím jsme si udělali čaj, kafe, snědli jsme tuňáka, rybičky v tomatu a nevím co ještě. Poté jsme začali rozdělávat oheň v kamnech, které byly celkem originálně vyrobené ze sudu. Jak jsme se po návratu zpět dozvěděli, budou odstraněna. Takže jsme byly možná jejich poslední uživatelé. Z návštěvní knihy jsme se dozvěděli, že za posledních 6 let tu spalo kolem dvaceti lidí, z čehož posledních 5 byly češi. Asi po dvou hodinách se nám povedlo kamna pořádně roztopit. Naštěstí měl Martin s sebou sekerku. Poté jsme seděli asi do 23:00 u kamen, sušili věci a kecali.
Ráno nás přivítalo překvapivě nádhernou modrou oblohou a dlouhými stíny, jež vrhalo slunce, které teprve před chvilkou začalo vykukovat zpoza kopců. Udělali jsme proto několik fotografií, nasnídali se a vyrazili zdolat McIntoshe. Stoupalo se perfektně i bez maček, neboť bylo asi 40 cm těžkého sněhu, ve kterém nohy dobře drželi. Dostali jsme se asi až 10 metrů pod vrchol, který nebyl tedy úplným vrcholem, ale spíše takovým předvrcholem, ale bez jištění se nám nechtělo moc riskovat. Udělali jsme spoustu fotek a počali traverzovat po vrstevnici s tím, že postupně dojdeme k další chatě, kde chtěl Martin najít nějaký ten Scheelit. Během traverzu jsem si zlomil jednu z mých trekových holí :-(. Asi po 2 hodinách jsme se k chatě dostali, ale vzhledem k množství sněhu a faktu, že chata byla rozpadlá, jsme se rozhodli pro návrat do chaty McIntosh, kde jsme měli zbytek našeho oblečení a vybavení. Po krátkém obědu jsme začali sestupovat. Asi po hodině jsme dorazili do údolí k řece, kterou jsme museli přebrodit. Zde jsem se poprvé setkal s legendárními Sandflies neboli muchničkami. Tyto drobné potvory, podobné našim komárům, dovedou totálně zlikvidovat příjemné zážitky z výletu, neboť pokud potkáte velké hejno, jsou schopné Vás, s nadsázkou, sežrat. Já jich naštěstí potkal jen několik kusů, ale poznal jsem, jak dovedou být otravné. Brodu jsem se trošku bál, neboť jsem měl v batohu foťák, o který jsem nechtěl přijít. Voda měla celkem silný proud, jelikož je období tání sněhu. Nakonec jsme ale přebrodili v pohodě. Martin bos a bez kalhot, já v botách, protože jsem je měl stejně mokrý. Po asi další hodině jsme dorazili do Glenorchy. Byl jsem rád, že mě nakonec Martin ještě hodil do Queenstownu. Musím říci, že se výlet velice podařil.
Žádné komentáře:
Okomentovat