První dny v Queenstownu

6. 10. 2007

Vcelku s rozpaky jsem vstoupil do mého nového bydlení, neboť jsem nevěděl, co mě bude čekat. Nakonec vše dopadlo nadmíru dobře. Bydlím se dvěma kluky z Indie. Jeden se jmenuje Arpan a pochází z Nového Dillí a je mu 26 let. Ten druhý pochází ze severní Indie, z podhůří Himaláje. To dokazuje i jeho jméno. Jmenuje se Tenzing :-). Je mu 25 let a oba dva výrostci studují hotelový management. Oba mluví plynule anglicky, takže já sem ten nejhorší :-). Naštěstí jim celkem rozumím a občas ze sebe taky něco dostanu. Nejvíc mě vždycky štve, když mezi sebou začnou mluvit indicky. To potom nevím, jestli nemluví o mně. No a pod námi bydlí jeden týpek ze Zimbabwe. Jmenuje se Graeme a je to běloch, což mě celkem překvapilo. S ním bydlí holka z Brazílie, která se mnou chodí do třídy. Jmenuje se Mariana, pochází se Sao Paula a je jí 25 let. Vlastně všichni lidi z „Beeches Apartments“ studují tu stejnou školu.

Co se týče vybavení apartmánu, tak na to si nemohu stěžovat. Samotný apartmán má dvě patra. Já a Indové bydlíme v horním patře s nádherným výhledem na centrum města a hlavně na jezero a protilehlé hory. Každý máme svůj pokoj, svojí koupelnu a záchod. Pak je tu společný obývák s televizí, DVD přehrávačem, věží, velkou sedačkou a krbem. Poprvé jsem viděl krb na dálkové ovládání :-). Společně s obývákem máme hezkou kuchyňku, která je ale neustále obležená špinavým nádobím :-). No jo, tři kluci. Taky nesmím zapomenout na balkón, který nemá chybu. Je z něj totiž super výhled. A málem bych zapomněl, že máme i svojí prádelnu. Jsou tam tři přístroje. Já znám jen jeden. A to je pračka. Ty ostatní nevím k čemu jsou. Ten jeden vypadá jako ždímačka. Možná ta pračka neumí ždímat. No uvidím.

Na uvítanou jsem koupil v supermarketu nejlevnější víno :-) a s kluky si dal pár doušků. Po vínu a asi hodině povídání, jako odkud jsem; co dělám atd., jsem si šel lehnout a dohnat spánkový deficit.

7. 10. 2007

Ráno jsem se probudil nečekaně v pět ráno. Byla mi totiž hrozná zima. A to jsem spal v ponožkách!!!. Tady je totiž zvykem netopit a přímotopy, které jsou v každém pokoji, se kvůli ceně elektřiny moc nepoužívají. Ale myslím, že jde o zvyk. Každopádně hned po ránu jsem s napětím očekával příjezd člověka z letiště. Měl přijet kolem deváté, tak jsem si pro jistotu šel stoupnout ven, protože on nemohl vědět, v jakém jsem ubytován apartmánu. Po dvou hodinách přešlapování jsem se rozhodl, že si zajedu osobně na letiště. Vzal jsem si peníze a upaloval na zastávku, která je dole v centru města – Downtownu. Protože mě Vlaďka den předtím provezla městem, šel jsem na jistotu. Autobus jel asi za 5 minut. Cena za jednu cestu na letiště je 5 NZD. Na letišti jsem s radostí obdržel svůj batoh a na cestu zpět jsem si vzal taxíka. To už bylo o něco dražší. Vyšel mě na 34 NZD, ale taxikář byl charakter, tak jsem to měl nakonec za 30 NZD. Prý, že jsem student :-). Když jsem se vrátil z letiště, Arpan zrovna vařil oběd. Vajíčka :-). Tak mi nabídnul. Měl jsem tedy vajíčka s kečupem a sýrem. Po vydatném obědě jsem si vyrazil na procházku po městě, abych si zmapoval, kde co je. Nejdřív jsem zašel do asi 15 minut vzdáleného supermarketu na kraji města. Koupil jsem si nějaký maličkosti, jako třeba adapter na zásuvku, bez kterého bych si nemohl zapojit nic do zásuvky. Pak jedno novozélandský pivo. To nejlevnější :-). Ale musím uznat, že nebylo špatný. Koho by to zajímalo, tak tohle pivo stálo 2.50 NZD (kurz je přibližně 1 NZD = 17 Kč). Jinak ty lepší piva stojí tak od 4 NZD za plechovku 0,33l. Celkem mě rozveselilo, že ve výběru mají i české pivo. Budweissera a Plzeň. Ale nebudu pít přeci něco, čeho mám už za ty léta plný zuby :-). Pak jsem se procházel městem a usrkával z plechovky, až jsem dorazil k jezeru, které mě svoji krásou fakt dojalo. Procházel jsem se skoro celý den a celou dobu si nadával, protože jsem si s sebou nevzal foťák. Po návratu domu jsem se rozhodl, že se tam musím ještě vrátit, ale tentokrát už s foťákem. Okolní hory jsou totiž pokryté sněhem a podle počasí to vypadá, že už dlouho nebudou a tak jsem si ještě chtěl udělat pár fotek zasněžených hor. Jinak co se týče počasí, tak je tu nádherně polojasno. Ani ne zima, ani ne vedro. Prostě tak akorát. V noci klesá teplota k nule, ale ve dne je příjemných 18. To je můj odhad. Večer se za mnou stavila Mariana zespoda, protože chtěla vědět, s kým bude chodit na angličtinu. Šli jsme k ní dolů a já dostal od jejího spolubydlícího nějaký pivo na uvítanou. Chvilku jsme kecali a potom jsem šel spát.

8. 10. 2007

Dnes byl první školní den. Musím říct, že jsem se na školu dost těšil a to především proto, že jsem byl zvědav, s kým budu ve třídě a jak bude vypadat výuka. Do školy jsem přišel na půl devátou, přesně tak, jak jsem měl. První co jsem absolvoval, bylo krátké seznámení s nějakým manažerem, který ale působil dost lidsky. Vlastně mi celou dobu vyprávěl, jak miluje rugby, stejně tak jako všichni lidé na Zélandu a že zrovna dneska prohrál jejich tým ve Francii na nějakém mistrovství světa. Tak jsem mu naznačil, že u nás není rugby sportem číslo jedna a že mě to zas tak moc nezajímá :-). Pak jsem dělal rozřazovací test. Vylezlo z něj, že jsem “Upper Intermediate“. Tedy více pokročilý. Poté jsem byl doveden do výuky a zjistil, že jsme ve třídě pouze 4. Já, Mariana – Brazilka z apartmánu, Carla – taktéž Brazilka z Rio de Janeira a Charleene – naše lektorka, která pochází z Austrálie. Tady je to opravdu hodně internacionální. Charleene je skvělá. Může jí být tak kolem 35 let, ale je s ní fakt sranda. Celá ta výuka se nese v takovém rodinném stylu. Pravděpodobně kvůli tomu, že je nás tak málo, za což jsem opravdu moc rád. Výuka skončila ve tři a já toho měl plné zuby. Bylo pro mě dost náročné celou tu dobu přemýšlet v angličtině. Poté jsem si zašel do supermarketu pro nějaké jídlo a další věci a rozhodl se, že si udělám první track – tůru. Hned za apartmánem totiž začíná „Queenstown Hill walking track“. Je to cesta na takový menší kopeček, který se tyčí nad Queenstownem ve výšce přibližně 900 m.n.m, takže převýšení z města je přibližně 600 metrů. Přišel jsem tedy domů, udělal si jídlo a vyrazil. Po hodině svižnější chůze jsem dorazil na vrchol a udělal odtud pár fotek. Krajina byla opět ohromující, ale na to už si tady začínám pomalu zvykat. Další hodinu jsem se toulal po planině kolem vrcholu a neustále fotil a rozjímal nad životem. Začalo se stmívat a já začal sestupovat zpět dolů do města. Dorazil jsem kolem sedmé, vykoupal se a pustil se do domácího úkolu :-). Teď ležím unavený v posteli a píšu tyhle blbosti :-). Snad se mi zítra povede tohle všechno dát na web.

Mějte se báječně, tak jako já tady.

Dodatek I:

Možná někoho zajímá, jak je to tady s alkoholem a cigárama. Budete se divit, ale žádné bujaré večírky se tu nekonají. Alespoň ne v těchto apartmánech. Všichni lidé jsou tu tak nějak moc svědomitý. Každý večer si všichni zalezou ke svým úkolům a učí se. A já jsem za to opravdu rád. Ale tak uvidíme, co přinese víkend. Ale i kdyby se pilo o víkendu, tak je to pořád stokrát lepší než v Praze. :-) Alespoň pro mne. :-) A cigarety tady nekouří skoro nikdo. Nejen proto, že jsou tu pekelně drahý (krabička stojí 10 NZD!!!), ale i proto, že tady lidé žijí o poznání zdravěji. Takže dokouřím své poslední zásoby a končím!!.

Dodatek II:

Právě je 22:22 a mě už začíná být docela zima. Takže se jdu zabalit do dvou peřin a pokusím se usnout.